Červenec: Opatrně se ptám Barči, zda by do toho nešla. Venku 30 stupňů nad nulou (co je to zima??) a vypadá to, že je ujednáno.
Říjen: Přihláška poslána, o den později závod vyprodán. V kategorii jsme sami. Neříkám zatím nic, do závodu daleko.
Leden: Venku teplo, jarní počasí. Lysá začíná být pomalu bez sněhu. To napadne, říkám si a jsem v klidu.
Týden před startem. Nepadá nic, začíná mrznout. To napadne. Pořád jsem v klidu. Předpověď počasí není vždycky přesná.
Večer před startem. Nenapadlo, začalo mrznout. Už nejsem v klidu. Na Lysé je -15 stupňů. Do batohu balím teplé prádlo, protože "noci jsou chladné".
Den startu. Je to tady. Dojíždíme do Ostravice, už je jasné, že bude pořádná kosa. Dojít ten kousek od parkoviště u nádraží na registraci v tělocvičně školy bolí a než tam dojdu jsem celý zmrzlý.
Registrace probíhá bez problémů, dokonce je rychlejší než jsem čekal, ale při pokusu vyjet autem k hotelu Sluníčko, kde máme objednané lůžko na pokoji a s ním i parkovací místo, nás zastavují pořadatelé, že nás nemůžou nahoru pustit. Musíme auto nechat na Ostravici a nechat se vyvézt dodávkou. Na hotelu ubytování probíhá bez problémů a na pokoji se pak dovídáme, že nás tam má být celkem šest týmů. Nezvedá mi to moc náladu, nakonec se ale zřejmě dva týmy nedostaví, takže v apartmánu nás je nakonec jen osm.
O půl jedenácté sebíhám zpět na Ostravici, protože první kolo máme domluvené, že budu rozbíhat. Po cestě potkám X-Trail kolegy, na startu pokecáme a pomalu se začneme řadit. Je mi neskutečná zima, hlavně na ruce. Doufal jsem, že se během zahřeji, proto jsem si na rukou nechal tenké rukavice, vhodné tak možná na podzim a zimní jsem nechal v batohu, který se mi nechce v té zimě sundávat.
Předávka bez problémů, a já vyrážím do svého druhého kola. Na asfaltu uvažuji nad tím, jak to, že Barča měla první kolo rychlejší než já, ale v hangu přichází myšlenky na něco jiného. Nejde to. Trápím se. Snažím se sice ještě vtipkovat s pořadateli, ale vím, že je něco špatně. V kotli to zase rozbíhám, ale na konci dostávám křeč do levého stehna. Při chůzi sice nic necítím, ale na sjezdovce přichází křeče znova. Nahoře už skoro ani nemůžu chodit. Křeč přisuzuji hodně staženému čipu na noze, naštěstí stojí na vrcholu chlapi z horské služby, které žádám
o pomoc a dočkám se rychlého promasírování nohy. Ještě si prohlížejí mojí tvář, ale zřejmě nejevím žádné známky omrzlin, tak mě posílají dále. Je mi neskutečná zima. Hrubé rukavice mám v kapse, ale nemám ani sílu na to si pro ně sáhnout a nasadit si je. Cítím, že mi omrzají prsty, snažím si je v rukavicích co nejvíce rozhýbat, ale nepomáhá to. Děsím se toho, až sundám rukavice, že budu mít omrzliny a jsem přesvědčen, že pokud se to nezlepší pod větry, začnu to řešit. Naštěstí k tomu nedojde, po chvíli začnu prsty cítit a u Zbuja už s nimi normálně hýbu a opět prozváním Báru, teď už bez problému. Tohle kolo jsem trpěl, šel jsem ho dvě hodiny a propadli jsme se na 15. místo. Předávka probíhá v pohodě, Barča vyběhla na okruh a já si jdu na hotel uvařit polívku a pořádně pojíst.
Své třetí kolo už začínám ve tmě. Po trápení v minulém kole začínám rozvážněji, svižnější tempo nasazuji až nad hangem. Na konci běhu přes kotel mě ale zase berou křeče. Nerozumím tomu. Nikdy jsem neměl s nimi neměl problém a teď mě trápí podruhé v naprosto stejném místě. Na sjezdovce mě ale chytají v obou nohách a jsou tak intenzivní, že nemůžu ani ohnout nohu. V prudkém kopci celkem problém. Nemůžu chodit, ale ani se nemůžu zastavit, protože jinak bych neměl šanci se rozejít a umrzl bych tam. Postupuji strašně pomalu vpřed, ale ani krok vzad. Nahoře, zase jako by žádné křeče ještě před chvíli nebyly, a můžu se rozběhnout. Je tu mlha, nejde nic vidět, správná svítivost čelovky taky vypadá jinak. Na zledovatělý seběh správná kombinace. Naštěstí si ledové místa pamatuji, takže to jde bez větších pádů, ačkoli na větrech mě potká menší problém, když koukám těsně pod nohy a nevšímám si, že se blížím k ohradě, okolo které se těsně probíhá. Vrážím do ní. Chvíli mi trvá, než zjistím co se vlastně stalo, ale protože škody nejsou žádné, pokračuji dál. Větší problém nastane nad Lukšincem, kdy mi čouhající větev shodí z hlavy čelovku, která spadne na zem a rozpadne se. V ten moment jsem rád za pravidla a povinnou výbavu, kdy máme mít sebou čelovku ještě jednu. Vytahuji ji, a na zemi hledám části rozbité čelovky. Není to snadné, je zima a ve světle čelovky to tak všechno splývá a s nalezením mi musí pomoct soupeřka běžící za mnou. Nechám tam nějakou tu minutku, už začínám mrznout, ale naleznu vše co potřebuji, hážu to do batohu a mizím směrem k Sepetné. Ještě si zajdu na polévku, prohodím pár slov s Martinem Ryzím, který musel bohužel ukončit kvůli omrzlinám a předávám Barči.
Do čtvrtého kola vyrážím na 13.místě v mixech. Dal jsem si za cíl zařadit se za někoho v hangu a zabrat až v jeho poslední třetině. To se mi daří, povětšinou předbíhám já, první člověk co se dostane přede mně je až Honza Zemaník, který si jde suverénně za vítězstvím. Jeho strojové tempo nemám šanci akceptovat, tak jenom sleduji, jak se pomalu vzdaluje, vidím ho ještě na sjezdovce, která je konečně krásně osvětlená a bez mlhy a hned se stoupá jinak. Tentokrát dokonce i bez křečí. V seběhu už se začínám trochu nudit, přemýšlím nad dalším plánem. Držíme čas v průměru lehce přes dvě hodiny na kolo, pokud půjde všechno dobře, 11 kol máme, při nejlepším 11,5. To je výsledek, o kterém jsem ani nesnil, ale k jeho vykonání je ještě daleko. Přibíhám na předávku, koukám, Barča nikde. Okamžitě vytahuji mobil, volám jí. Dovídám se, že má nějaký problém s nesmekem a je ještě na hotelu. Vyrážím jí naproti, potkáváme se až před hotelem. Při předávce mi ještě říká, že tohle je její poslední kolo. Chvíli to zkouším jí ukecat, ale vidím že není šance. Chápu to, mákla si na svých okruzích dobře, jsem rád, že vůbec do toho šla v takových podmínkách, tak jí nezkouším více překecávat, asi se už necítí zrovna nejlépe a o bednu v mixech nebojujeme, tak není důvod se strhat. I když jsem šel do závodu s tím, že si dám v případě potřeby dvě kola za sebou, údajná pocitová teplota -60° stupňů vše vyřešila za mě. Díky tomu, že vím, že Barča už potom nebude střídat, začíná mě psychická pohoda opouštět. Do toho mám zase problém do sebe cokoli dostat. Nezvracím, ale když do sebe něco s odporem dostanu, necítím, že by mi to dalo nějakou energii a jenom se klepu pod peřinou začínající zimnicí. Čekám, až Barča zavolá na předávku a říkám jí, aby přišla na hotel, že nejsem schopen jít znova na trasu. Těžko říct, kdyby jsme pokračovali bez problémů jestli bych taky takhle odpadl. Když mi Bára řekla, že znova nejde, zřejmě jsem to nějak podvědomě vypustil taky a uvědomil si, jaká je venku zima, vítr, jak mě bolí hang a jak mě nebavil seběh. Když se sejdeme na hotelu, domlouváme se na konci závodu. Máme za sebou 8 kol za 16 a půl hodiny, což je pro mě nádherný výsledek. Uleháme k odpočinku. Ráno okolo sedmé hodiny se zvedám a pomalu se oblékám s tím, že dám ještě jedno kolo. Jsem domluvený s Vaškem, že se na nás přijede podívat, tak ho nechci zklamat tím, že bych ležel na pokoji. Času je na to jedno kolo dost. Není mi sice nejlépe, ale postupně se rozcházím a jde se čím dál lépe. Toto kolo už si užívám, je nádherná viditelnost, kecám s Vaškem a s dalšími lidmi na trase. Na vrcholu si zajdu pohladit hladicí bod, protože kdo nehladil, jakoby na Lysé ani nebyl, a pomalu klušu dolů. Krátce po desáté hodině uzavírám náš 9. okruh a mám dost. Sám se tomu divím, ale musím uznat, že zatím jeden z nejtěžších závodů, kterých jsem se zúčastnil. Dokonce to možná i předčilo psychické peklo na 5BV, ale tam jsem se trápil ke konci spíše na psychiku, zatím co tady jsem v kopcích trpěl fyzicky.
I když se mi na bednu moc nechce, nakonec se na ní jdu postavit rád. Potřást si rukou s Liborem Uhrem má pro mě mnohem větší cenu než výhra.
A na závěr ještě jedna malá poznámka. BÁRO, DĚKUJI!!! Že jsi do toho vůbec šla, a dávala sis to velmi dobře :)
PS: Lidí v naší kategorii není moc, ale myslím, že promluvím za nás za oba, když řeknu. Nemusí pršet, jen když kape.
O půl jedenácté sebíhám zpět na Ostravici, protože první kolo máme domluvené, že budu rozbíhat. Po cestě potkám X-Trail kolegy, na startu pokecáme a pomalu se začneme řadit. Je mi neskutečná zima, hlavně na ruce. Doufal jsem, že se během zahřeji, proto jsem si na rukou nechal tenké rukavice, vhodné tak možná na podzim a zimní jsem nechal v batohu, který se mi nechce v té zimě sundávat.
První kolo. Na startu stojím docela vepředu. Okolo sebe mám lidi, které jsem si chtěl pohlídat a za zvuku úvodní písně z pořadu Pevnost Boyard vybíháme. Popřejeme si navzájem hodně štěstí a už si jdeme každý za své. Snažím se nepřepálit, skupinka okolo mě má přijatelné tempo, jen nevím jestli je dobře, že ta skupinka je vedoucí. Je nás v ní asi třicet, vesměs běžci z dvojic, až po několika stech metrech mě dobíhá Honza Zemaník a další špička z jednotlivců. U trafa zjišťuji, že mám podobný mezičas jako na Lysacupu, proto kousek za parkovištěm přecházím do chůze. V hangu jdeme v zástupu, občas se zasekneme kvůli přelézaní spadlých kmenů. Snažím se držet svého plánu, nepoblít se v prvním kopci, a tomu přizpůsobuji tempo. Průběh malenovického kotle jde skoro sám. Pod Malchorem dávám hroznový cukr, abych měl sílu na sjezdovku. Je zde zima, fouká, mrznou mi ruce. Na vrcholu čeká Vašek, Fido, Matěj a další Lysacupisti, kteří mě ženou vpřed. Kobercem probíhám v čase 1:13, mezi mixy to je asi 9. místo a od trafa to mám za 1:03. Jdu na seběh. Jsem zvědavý jak to půjde, mám strach, že to bude klouzat. Naštěstí je hodně vytahaných kamenů, o které se dá opřít a běh není až takový problém. U Albínova náměstí vytahuji mobil, abych dal vědět Barči, tak jak jsme domluveni. Sice se vyskytuje problém s mobilem, díky kterému musím zastavit, ale do dalších kol to mám vychytané. Kolo uzavírám v čase 1:50. Nečekal jsem, že hned první kolo, které je nejdelší stáhnu pod dvě hodiny. Proběhnu se ještě kousek a za chvíli vidím Barču, která už je nachystaná. Dávám ji čip, snažím se jí předat nějaké informace o okruhu a už vybíhá vstříc jejímu prvnímu a našemu druhému kolu. Já se jdu na pokoj natáhnout, něco pojím a čekám na prozvonění. Chvíli před výběhem ještě zkontroluji výsledky a na Lysé byla Barča na 11. místě v mixech. Parádní. Hned se jde na předávku jinak.
Předávka bez problémů, a já vyrážím do svého druhého kola. Na asfaltu uvažuji nad tím, jak to, že Barča měla první kolo rychlejší než já, ale v hangu přichází myšlenky na něco jiného. Nejde to. Trápím se. Snažím se sice ještě vtipkovat s pořadateli, ale vím, že je něco špatně. V kotli to zase rozbíhám, ale na konci dostávám křeč do levého stehna. Při chůzi sice nic necítím, ale na sjezdovce přichází křeče znova. Nahoře už skoro ani nemůžu chodit. Křeč přisuzuji hodně staženému čipu na noze, naštěstí stojí na vrcholu chlapi z horské služby, které žádám
o pomoc a dočkám se rychlého promasírování nohy. Ještě si prohlížejí mojí tvář, ale zřejmě nejevím žádné známky omrzlin, tak mě posílají dále. Je mi neskutečná zima. Hrubé rukavice mám v kapse, ale nemám ani sílu na to si pro ně sáhnout a nasadit si je. Cítím, že mi omrzají prsty, snažím si je v rukavicích co nejvíce rozhýbat, ale nepomáhá to. Děsím se toho, až sundám rukavice, že budu mít omrzliny a jsem přesvědčen, že pokud se to nezlepší pod větry, začnu to řešit. Naštěstí k tomu nedojde, po chvíli začnu prsty cítit a u Zbuja už s nimi normálně hýbu a opět prozváním Báru, teď už bez problému. Tohle kolo jsem trpěl, šel jsem ho dvě hodiny a propadli jsme se na 15. místo. Předávka probíhá v pohodě, Barča vyběhla na okruh a já si jdu na hotel uvařit polívku a pořádně pojíst.
Do čtvrtého kola vyrážím na 13.místě v mixech. Dal jsem si za cíl zařadit se za někoho v hangu a zabrat až v jeho poslední třetině. To se mi daří, povětšinou předbíhám já, první člověk co se dostane přede mně je až Honza Zemaník, který si jde suverénně za vítězstvím. Jeho strojové tempo nemám šanci akceptovat, tak jenom sleduji, jak se pomalu vzdaluje, vidím ho ještě na sjezdovce, která je konečně krásně osvětlená a bez mlhy a hned se stoupá jinak. Tentokrát dokonce i bez křečí. V seběhu už se začínám trochu nudit, přemýšlím nad dalším plánem. Držíme čas v průměru lehce přes dvě hodiny na kolo, pokud půjde všechno dobře, 11 kol máme, při nejlepším 11,5. To je výsledek, o kterém jsem ani nesnil, ale k jeho vykonání je ještě daleko. Přibíhám na předávku, koukám, Barča nikde. Okamžitě vytahuji mobil, volám jí. Dovídám se, že má nějaký problém s nesmekem a je ještě na hotelu. Vyrážím jí naproti, potkáváme se až před hotelem. Při předávce mi ještě říká, že tohle je její poslední kolo. Chvíli to zkouším jí ukecat, ale vidím že není šance. Chápu to, mákla si na svých okruzích dobře, jsem rád, že vůbec do toho šla v takových podmínkách, tak jí nezkouším více překecávat, asi se už necítí zrovna nejlépe a o bednu v mixech nebojujeme, tak není důvod se strhat. I když jsem šel do závodu s tím, že si dám v případě potřeby dvě kola za sebou, údajná pocitová teplota -60° stupňů vše vyřešila za mě. Díky tomu, že vím, že Barča už potom nebude střídat, začíná mě psychická pohoda opouštět. Do toho mám zase problém do sebe cokoli dostat. Nezvracím, ale když do sebe něco s odporem dostanu, necítím, že by mi to dalo nějakou energii a jenom se klepu pod peřinou začínající zimnicí. Čekám, až Barča zavolá na předávku a říkám jí, aby přišla na hotel, že nejsem schopen jít znova na trasu. Těžko říct, kdyby jsme pokračovali bez problémů jestli bych taky takhle odpadl. Když mi Bára řekla, že znova nejde, zřejmě jsem to nějak podvědomě vypustil taky a uvědomil si, jaká je venku zima, vítr, jak mě bolí hang a jak mě nebavil seběh. Když se sejdeme na hotelu, domlouváme se na konci závodu. Máme za sebou 8 kol za 16 a půl hodiny, což je pro mě nádherný výsledek. Uleháme k odpočinku. Ráno okolo sedmé hodiny se zvedám a pomalu se oblékám s tím, že dám ještě jedno kolo. Jsem domluvený s Vaškem, že se na nás přijede podívat, tak ho nechci zklamat tím, že bych ležel na pokoji. Času je na to jedno kolo dost. Není mi sice nejlépe, ale postupně se rozcházím a jde se čím dál lépe. Toto kolo už si užívám, je nádherná viditelnost, kecám s Vaškem a s dalšími lidmi na trase. Na vrcholu si zajdu pohladit hladicí bod, protože kdo nehladil, jakoby na Lysé ani nebyl, a pomalu klušu dolů. Krátce po desáté hodině uzavírám náš 9. okruh a mám dost. Sám se tomu divím, ale musím uznat, že zatím jeden z nejtěžších závodů, kterých jsem se zúčastnil. Dokonce to možná i předčilo psychické peklo na 5BV, ale tam jsem se trápil ke konci spíše na psychiku, zatím co tady jsem v kopcích trpěl fyzicky.
A na závěr ještě jedna malá poznámka. BÁRO, DĚKUJI!!! Že jsi do toho vůbec šla, a dávala sis to velmi dobře :)
PS: Lidí v naší kategorii není moc, ale myslím, že promluvím za nás za oba, když řeknu. Nemusí pršet, jen když kape.
