Přesto na druhých Visalájích se stalo něco, o čem by byla škoda se nezmínit. Ale popořadě. Na start jsem šel nevyspalý, neboť večer před jsem šel na ples a vracel se z něj nad ránem a tak kromě absence spánku jsem měl v sobě i nějakou tu hladinku. Na startu do zadních pozic, ačkoli jsem věděl že ve sněhu bude velmi těžké se
probíjet vpřed. Ale tempo se mi zdálo slušné a na první louce jsem trochu získal, protože podklad byl místy tvrdý, takže vyběhnutí ze stopy až tak nevadilo. Asi po dvou kilometrech jsem na konci jednoho úseku uviděl Vaška, jak bojuje s Fidem asi tak 40 vteřin přede mnou. Říkám si, ten po Fidovi určitě půjde, před čtrnácti dny se mu ho povedlo po dlouhé době porazit, tak si to určitě bude chtít zopakovat. Já se soustředím na svůj výkon, na to v jakém jsem byl stavu se cítím zatím velmi dobře. Při odbočení do stoupání k chatám vidím ale Vaška jak bojuje osamocený, zatímco Fido nikde a já jsem ve skupince, což by mi mohlo pomoct. Ale stále se tím nějak nevzrušuji, cíl je daleko a takhle na očích už jsem ho párkrát měl a stejně mi dal nakonec několik minut. Když ho ale vidím opět v prvním prudkém stoupání a mezi námi je asi 10 lidí, říkám si, že to dnes zkusím. Na rovince okolo altánku zrychluji, tady je šance něco nahnat. Předbíhám i Lucku Odehnalovou, která mi letos pravidelně utíkala a loňské souboje mi vracela i s úroky. Přes svodidlo a hned do následujícího mírného, ale dlouhého kopce. Zde už mám v hlavě přepnuto na mód "dohnat Vencu", což se mi úspěšně daří. Jakmile se za něj dostanu, uvažuji, co teď. Buď budu schovaný za ním, budu se ho držet a sbírat síly na finiš, nebo se mu ukážu a budu doufat v to, že má krizi a nebude se bránit. Plány mi trochu usměrní Adam Ondruch, který dnes je jako divák a už z dálky fandí a křičí moje jméno. Tohle Vašek asi i přes sluchátka slyšel, takže už o mě ví, tak se mu musím ukázat. Při přeskakování spadlých stromů útočím poprvé a odpovědí mi je Vaškův překvapeně naštvaný výkřik následovaný neskutečným sprintem. Také měním tempo, ale jen na okamžik. I Vašek se za chvíli ukázní a jde si zase to svoje. Opět se pomalu probíjím za něj a pak se ho držím jako klíště. Na asfaltu za Zimným to zkouším znovu, ale zase se stejným scénářem. Vašek pár metrů sprintuje, pak zpomalí a já se po chvíli zase dostanu za něj. Vymýšlím co s tím. Musím se ho držet a zkusit to zase až na závěrečné sjezdovce. Běžím těsně za ním, když předbíhá někoho on, musím to udělat hned taky, nesmím ztratit kontakt. A když někdo předbíhá nás, vidím jak se po něm Vašek otáčí, jestli to náhodou nejsem já. Je pořád ve střehu a je jasné, že mi to ve finiši ze solidarity nepustí. Pod sjezdovkou se dívá kde jsem a trošku zase přidává. Nic hrozného, přidávám taky a už stoupáme nahoru. Téhle situace jsem se vždycky tak trochu bál, protože oba nejsme úplně excelentní běžci a pozice vždycky získáváme v prudkých kopcích. Takže v tenhle moment nejsme jeden druhému schopni utéct. Zkouším to znovu, nastupuji, jdu před něj, ale zase mi zrychlí na pár metrů. Doháním ho, jediná možnost by možná byla, vycukat ho takhle několikrát za sebou v co nejkratší době. To přece nemůže vydržet, ale já bych taky nemusel. Jdeme na max, a já začínám cítit všechno co jsem na plese vypil a snědl. Poslední třetina sjezdovky a zase nastupuji. Na chvíli jdu před něj, ale je to stejné jako předtím, zase mi na pár metrů přidá a kousek odskočí. Tohle už nepůjde, ve finiši na něj nemám a už vůbec ne dnes. Protentokrát mu to nechávám, snad na další takový souboj nebudu čekat dlouho. Do cíle přibíháme dokonce kousek za Fidem. Vím, že jsem ho tam někde zahlídl, ale můj cíl by dnes Vašek, tak jsem o útoku na Fida neuvažoval, leda by jsme ho při souboji s Vaškem stáhli.
