neděle 29. prosince 2013

Lysacup - Visaláje + Ostravice

Na sedmou etapu LC, která startovala na Visalájích, jsem se těšil. I když se cítím lépe v prudkých kopcích a Visalaje jsou svým profilem běžecké a relativně rovinaté, chtěl jsem zabojovat o čas pod hodinu. Bohužel obleva udělala své, a z první poloviny trasy bylo kluziště. Rozběhu jsem taky moc nedal, a tak už po pár stech metrech jsem cítil, že to není ono. Po náběhu na led se to ještě zhoršilo. Byl jsem rád, že dokážu pomalu jít a nespadnout, natož pak běžet. Kdo měl hřeby nebo nesmeky, vyhrál už na startu. Zkouším jít do hlubokého sněhu, ale i ten je dost zmrzlý a tak se propadám a než udělám další krok, stojí to více sil než běh v hlubokém prašanu. Vracím se zpět, ale než skončí led a začne sněhový podklad jsem úplně bez sil a nálady. Proto se rozhoduji, že do cíle už to dojdu. Pár kilometrů před cílem mi to ale nedá, a tak to ještě rozbíhám a pár svých soupeřů nechávám za sebou. Jsem rád, že se mi tenhle výsledek škrtne.

O týden později startujeme letošní první noční etapu a to z Ostravice, žel. přejezdu. Jestli nemám nějakou trasu na Lysou rád, pak je to tahle. Dlouhý prudký asfalt, potom přes Butořanku a okolo Lukšince nahoru. Podle předstartovních informací má být polovina asfaltového úseku pod ledem, a tak se každý na tuto situaci připravuje jinak. Já to risknu bez nesmeků, horší jak minulý týden to být nemůže, ostatní mají nesmeky v ruce s odhodláním je nasadit až přijde jejich chvíle. Většina má na nohou obuté boty s hřeby, které se na tyto podmínky jeví jako nejlepší možnost a kdo je nemá, tak si je aspoň podomácku za pomocí šroubu a staré základové desky z počítače vyrobí. Ano, i takoví běhají Lysacup. 
O půl páté odpoledne tedy startujeme a už od začátku se mi běží překvapivě dobře. Vím co mě čeká, takže se snažím nevšímat těch okolo mě, a běžím si svoje. Pod trafem to začíná nést svoje ovoce a začínám se lehce dostávat dopředu. Za chvíli se na cestě začínají objevovat ledové plotny a k tomu dobíhám Tomáše Sikoru. Říká mi o tom, že mu padá ten jeden nesmek co má, ale nevypadá, že by se nějak hodně trápil. To já musím na jednom úseku úplně zastavit, abych mohl přejít přes cestu, která je pokrytá ledem. Jinak je to většinou lehce roztáté a dá se najít běžecká stopa. Do lesa pod Butořankou nabíhám před Tomem a dokonce necháváme za zády Tamaru, několika násobnou vítězku ženské kategorie, která se očividně dnes trápí. V lese se snažím držet tempo, otáčím se na Tomáše, jestli nechce pustit. Prý nechce. Dobře, beru si to k srdci a protože vím, že nesmek má na pravé noze, snažím se ho tahat stopou tak, aby tou levou běžel po ledu. Na louce u chat mě ale předbíhá a utíká mi. Bylo mi jasné, že až do teď si se mnou hrál a poznávám že nemám šanci. Přesto se mi ještě povede se dostat těsně za něj, ale jak mě uvidí, už mi utíká nadobro. Mně se sice běží naprosto luxusně, ale stíhat ho není v mých silách. Střídám chůzi s během, cítím se dobře. Na větrech se objevuje had z čelovek, vinoucí se až na vrchol a to mi dodá síly. Běžím ve skupině, občas někoho předběhnu já, občas někdo mě. V poslední zatáčce dostávám povzbuzení od Licháče (loňského celkového vítěze), teda doufám že to byl on, v té tmě jsem to usoudil podle hlasu a barvě oblečení. Dostanu se ještě před jednoho soupeře a do cíle dobíhám v čase 1:05 na 164. místě z necelých 270 účastníků. Tak dobře už se mi dlouho neběželo. Po několika protrápených etapách tenhle výsledek přišel vhod.

středa 11. prosince 2013

Lysacup- Rajská bouda + Bezruč

Je konec kraťasům a suchému běžeckému povrchu. K páté etapě Lyscupu jsme již přijížděli obklopeni bílou krajinou a na vrcholku Lysé na nás čekalo více jak čtyřicet čísel sněhu. Ať se to někomu líbí, nebo ne, teď začne ten správný Lysacup ve vychozeném chodníčku, kdy se více než kdy jindy pořádně rozmyslíte, zda budete předbíhat v hlubokém sněhu, nebo ještě chvíli počkáte. Rajskou mám rád, ale před startem jsem se necítil úplně nejlépe. Bolelo mě koleno po seběhu z Lysé a díky sněhu jsem měl letos poprvé při závodech dlouhé kalhoty. Na ty jsem si nikdy pořádně nezvykl, v tepech vždycky řeším vše co mi vadí, a stažené lýtka jsou jako první na řadě. Proto zkouším před startem dát Shlehu, co to při relativně krátké zátěží udělá.
Startujeme po asfaltu a asi po kilometru se povrch mění na sníh. Kousek před korýtkem mě dobíhá Vašek, stihnu mu říct, že mám dnes nějaké neklidné střeva a utíká mi dále. Za chvíli se svým problémem svěřuji Verči, kterou dobíhám pod Veličky, ale ta se mi jenom směje. Nezbývá mi nic jiného, než se s tím poprat sám, snad to nebude tak zlé. V první pořádné stojce nad Veličky se dívám, koho mám okolo sebe. Tomáš Sikora je asi 10 lidí přede mnou, právě mě předběhl další týmový kolega Honza, za mnou je Lucka Materová, kolega Filip a samozřejmě Verča. Karty jsou rozdány velice zajímavě. Ve stoupání k rozcestníku Pod Lukšincem se trochu trápím na ledu a předbíhá mě Lucka. Na rovince to chci rozběhnout, ale nejde to. Je mi na zvracení. Musím zastavit a pustit před sebe soupeře. Mezi nimi i Filipa. Zkouším se znovu zařadit, ale prostě to nejde. Znova pouštím a až po chvíli se trochu seberu a dokážu se udržet skupinky. U Lukšince vidím Lucku s Filipem ve skupince asi 150 metrů vepředu. Na takovém kousku jsem toho času ztratil více než dost. Za chvíli si všímám i Verči pár metrů za mnou. Nemám sílu ji nějak utíkat, dneska jsem úplně nahraný. Tak nějak se dostanu na větry a v mlze si všímám Lucky, že jí nějak doháním. Pomalu se k ní přibližuji, ale už jí nestihnu předběhnout. Dobíhám na 199. místě těsně za ní. Aspoň, že jsem si o 2 minuty vylepšil osobák (ze sucha) a čas jsem stlačil pod hodinu. 59:54. Nemůžu si moc stěžovat, trápil jsem se tak, že jsem mohl být poslední ze 317 závodníků. Prostě, kde nic není, tam ani Shleha nepomůže.

Další je na programu letošní novinka. Časovka od Bezruče. Startuje se ve čtvrtminutových intervalech. Půl minuty přede mnou vybíhá Honza, po něm Verča a pak přicházím na řadu já. Snažím se nepřepálit, za chvíli dobíhám i Honzu, a jsem kousek za Verčou. Hlídám si jí, v hangu jí snad předběhnu. Jenomže tam se mi začíná pomalu vzdalovat. Za chvíli se zpět dere Honza, pouštím ho a držím se kousek za ním. Za námi je taky Wonder. S tím se dostávám na vrchol hangu a společně to rozbíháme. Tyhle přechody mi ale vůbec nejdou, takže ho nechávám běžet pár metrů vepředu. V polovině trasy vidím, že Verča už je daleko, dneska mě letos poprvé porazí (gratuluji). Já už se soustředím jen na dokončení. Pod Malchorem mě doběhl Ruda z VZS, pouštím ho a chytám se za něj. Chvíli se s ním dá běžet. Na rozcestí v sedle ale koukám, že Verča už je na začátku sjezdovky. Tak hodně že mi uteče, jsem ale nečekal. Sjezdovka je v mém případě poslední snaha něco stáhnout. Do cíle pak dobíhám v čase 45:37 na 182. místě z 295. závodníků. Dnešní výkon má pro mě hodně hořkou chuť hlavně díky "šavli", kterou jsem pár minut po dokončení hodil. Nevím z čeho. :D Opět osobák, tentokrát o necelé tři minuty.

pondělí 25. listopadu 2013

Lysacup- Mazák + Janovice

Třetí etapa Lysacupu bývá vždycky do počtu účastníků rekordní a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Na startu nás bylo celkem 373. Trasa z Mazáku je hodně podobná té od žel. přejezdu. Ze startu pár kilometrů po asfaltu, potom náběh do terénu pod Butořankou a okolo Lukšince až na vrchol. Rozbíhám to spíše ze zadních pozic, za chvíli se to stejně roztahá a do lesa už nabíhám okolo 200tého místa. Hlídám se abych nepřepálil, protože tady v okolí Butořanky mě to vždycky vytrestalo. Tahám se s týmovým kolegou Wonderem, který dnes zažívá na LC premiéru a za chvíli nás doběhne i Radek Viej. Ten je borec hlavně na trasy o délce minimálně 50 kilometrů, proto je taky do konce sezóny Lysacupu jeden z mých cílů. Okolo Lukšince běžíme ve skupince asi 10 lidí. Kromě těch dvou si zde ještě hlídám Lucku Odehnalovou, kterou bych mohl dneska potrápit. Wondera předbíhám na odbočení na novou červenou značku, a pomalu se mu vzdaluji. Ve stoupání pod větry se dostávám i před Lucku, ale Radek už je nějakých 50 metrů přede mnou. Dneska už ho asi neporazím. Koukám na hodinky, vypadá to, že by to teoreticky mohlo jít i pod hodinu, ale radši na to nemyslím. Buď to vyjde, nebo ne. V zatáčce u kříže mě předbíhá ještě jeden běžec, nemám už sílu na to reagovat, tak se jen ohlížím za sebe a mám celkem náskok před dalšími. Do cíle už si to pohlídám a dobíhám v čase 1:00:28 na 191. místě. Osobák si posouvám o nějakých 7 a půl minuty.


Další je na řadě Mistrovská etapa z Janovic. Tajně sním o tom, že bych mohl konečně potrápit Vaška, který se zde pokaždé trápil, ale při rozběhání cítím, že to není to pravé ořechové, takže se soustředím jen na dokončení. Startuji opět ze zadních pozic, ale po chvíli s Vaškem dobíháme Fida. Trošku pokecáme, Fido mě opět dostane hláškou z videa, kterým se bavíme už několik měsíců :D, o tom, že dneska má "šmalec". Musím zpomalit, abych se mohl dosmát a už je tu náběh do lesa. Tady v prvním mírnějším kopci se necítím úplně nejlíp. Snažím se to přetrpět a těším se, že si trochu orazím na vrstevnicových cestách okolo úbočí Kykulky. Předbíhá mě Verča a hned mi utíká. Trápím se. Na rovinkách jenom klušu a říkám si, že jestli nebudu poslední, tak to bude úspěch. Ve stoupání na Kykulku je to lepší. Prudké kopce mi jdou, i když jsem na dně. Dostávám se zpátky před Verču a trochu jí utíkám. Seběh na Ivančenu běžím v klidu, tepovka se mi ustálí na hodnotě 235 (tam kde ostatní končí, já začínám), ale je to jen nějaká větší chyba v přenosu signálu mezi pásem a hodinkami. V běžeckých úsecích mi to ale zase neběží. Je mi horko, ale nechci si sundat čepici, protože bych měl rozcuchané vlasy a tím pádem zkažené fotky :D. A Verča je opět přede mnou. V kopci ji ale zase doběhnu a snažím se si před ní udělat co největší náskok. Dneska se nefinišuje po severní sjezdovce, tak by se mi mohl náskok hodit, když mi to na běžeckých pasážích nejde. Pod Malchorem ale jako by se něco ve mně zlomilo. Chytám tempo skupinky, soustředím se na kořeny a kameny přes které běžíme a začínám se cítit mnohem lépe. Dokonce dobíhám Lucku a společně stahujeme další skupinku. Kousek před cílem jsme skupinka 6 lidí, já jsem na konci, za mnou mezera, tak si říkám, že to mohu jenom zlepšit. Okolo nové Bezručové chaty nastupuji, předbíhám tři běžce, mezi nimi i Lucku a dokončuji na 182. místě z 316 závodníků. Ještě v polovině trasy jsem věřil, že to bude mnohem horší. A opět vylepšuji osobák. Dnes dokonce o celých 10 minut. Ale to bude tím, že loni jsem se zde neskutečně protrápil.
Příští týden se běží Rajská bouda. Tuhle trasu mám při LC rád, tak uvidíme.

čtvrtek 14. listopadu 2013

Lysacup - Prolog + Krásná

Tak po osmi měsících začal opět tento rituál každotýdenního výběhu na Lysou horu. Letos už mě zde čeká čtvrtá sezona a před startem jsem měl na svém kontě 41 startů. A taky počtvrté začínal Lysacup prologem na Velký Javorník. První listopadovou jsme se opět seřadili pod skokanskými můstky s cílem dostat se co nejrychleji na vrchol. Neměl jsem vůbec žádnou představu o tom, kde bych se mohl pohybovat. Něco málo naběhat do kopce jsem stihl, ale přesto zánět v kotníku po 5BV mi na nějakou dobu vystavil stopku, takže jsem sám byl zvědav jak to půjde. Rozběhl jsem se ze zadních pozic společně s Vaškem a chvíli běžíme spolu, ale pak jsem si řekl, že takhle na pohodu běžet nemůžu, tak jsem přidal. :D (Narážka na Porubajk, že Vašku??) Předbíhám pár lidí, Luďka, Barču, vždycky se navzájem povzbudíme a každý si běžíme to svoje. V menším seběhu si natahuju krok, když mám výhodu dlouhých nohou, tak proč ji nevyužít. Za chvíli je tady ale první stoupání do schodů, kterých je celkem 428. Jdu v tempu skupinky přede mnou, vyhovuje mi, trochu si spočnu, přitom pokecám s Martinem Ryzím a za chvíli jsme nahoře. Čeká nás zase seběh a znova oněch 428 schodů. V lese mě předbíhá Vašek, říkám mu, že je to na mě moc rychlé, trošku si zpomaluji a všímám si že mám rozvázanou botu. Super, právě včas. Vážu jí, nikam nespěchám, aspoň se trošičku vydýchám. Nechávám tam asi 20 sekund a běžím dál. Druhé schody už jsou pomalejší, ale není to nic hrozného. Horší pro mě je se dostat opět do nějakého tempa na rovince. Pomalu se rozbíhám a dokonce doběhnu i Verču. Letos jsem ji chtěl párkrát porazit, ale že by se mi to povedlo hned na první etapě jsem nečekal. Dostávám se před ní a běžíme dále směrem na Horečky. Teď nás čeká asi 1,5 kilometru po rovinkách, takže držím tempo a pozice. Můj čas snad teprve přijde ve stoupání za chvíli. Před ním mě opět dobíhá Verča a na chvíli jde přede mně. Ale opravdu jen na chvíli, protože na začátku stoupání si přecházím do chůze a natahuji krok a pomalu se jí vzdaluji. Ve stoupání, které nás čeká až do cíle si všímám, že je kousek za mnou Barča. V zatáčce koukám na hodinky a pak se ohlížím, kdy tou zatáčkou proběhne i Barča. Vypadá to že mám zhruba minutu náskok. Za chvíli tuto akci opakuji a zjišťuji že svůj náskok zlehka navyšuji. Snažím se udržet si tempo, cíl už se blíží. Vypadá to, že bych to mohl stihnout pod hodinu. Přes asflatku a už zbývá posledních pár set metrů. Předbíhám ještě jednoho závodníka a už to vypadá, že není moc s kým závodit. Nakonec ale zkouším zasprintovat posledních pár metrů a za sebou nechávám ještě jednoho běžce. Čip si odpípnu v čase 59:09 na 189. místě z 302 lidí. Tohle není vůbec špatné. Čas z loňska dokonce vylepšuji o více než 6 minut. Slibný začátek do sezony.

O týden později už nás čekala poprvé Lysá a to z Krásné. Se žlutou značkou vedoucí z téhle vesnice ale nejsem vůbec kamarád, nějakou dobu uvažuji o tom, že nikam nejedu, ale nakonec jsem na startu. Souhrou náhod stojíme s Vaškem na startu docela vepředu, a tak se snažím hlavně nenechat se strhnout a běžet si svoje tempo. Je to tady hned od startu do kopce a celkem široké, takže se dá běžet v pohodě a přitom nikomu nepřekážím. Na louce to vidím, že jsem někde za první stovkou, ale to se ještě změní. V lesním stoupání se přede mě dostává celkem dost běžců a to se ani nějak neflákám. Dalo by se běžet rychleji, ale dneska chci nad trasou z Krásné vyhrát, když s ní mám tolik neúspěšných bojů z B7, Lysohorského čtyřlístku a loňského LC, takže hlídám si tempo. Jde to překvapivě dobře, cítím formu. V úseku mezi Šebestýnou a Malchorem mě dobíhá Tomáš Sikora, kterého jsem tady vůbec nečekal. Myslel jsem, že je někde vepředu a bojuje o umístění v první stovce. Po závodě jsem se dověděl, že byl nachlazený, ale já si stejně myslím, že jsem ho ohrozil v době jeho životní formy :D. Běžíme spolu, v seběhu do sedla mi utíká a pak ho zahlídnu na sjezdovce. Tu už si hlídám, nikdo za mnou moc není, tak jenom postupuji lehce vpřed. Je mlha, takže nevidím nahoru, ale ti co už se vrací říkají, že dnes je cíl na vrcholu sjezdovky. Trasa je tedy o cca 150 metrů kratší. Už je pozdě na to nějak reagovat, vidím před sebou časoměřiče, tak si odpípnu čip a mám hotovo. Kdybych to s tím cílem věděl, ještě bych zkusil Tomáše na sjezdovce potrápit. Čas mám 50:52 a umístění 179 z 319 závodníků.
Nyní nás čekají etapy z Mazáku a Janovic. Moc v oblibě je nemám, obě mají dlouhý začátek po asfaltu, Mazák vede přes Butořanku, na které jsem loni na LC dvakrát "odlehčoval" a Janovice jsou zase hodně dlouhé. Uvidíme, jestli dokážu dále vylepšovat dosavadní výsledky. Zatím je to nad mé očekávání.


čtvrtek 17. října 2013

5 Beskydských vrcholů

Ještě týden před startem jsem si liboval, jak je dobře, že se nám registraci s Michalem podařilo prodat, a že teď v říjnu nemusím trávit minimálně jednu noc někde v lese na horách.
Jenže. V úterý mi píše Vašek, že se mu zranil kolega, a že je mu celkem jedno, jestli si dá 1 nebo 3 vrcholy, hlavně chce startovat. Nechávám se zviklat, když tak po onom prvním vrcholu nasimuluji nevolnost, a bude to. V pátek tedy nabíráme směr Rožnov a po vyřízení potřebných formalit se jdeme ještě najíst. Tady se tak nějak svěřuji, že jsem ještě nikdy nešel v neznámém prostředí v noci na čelovku, a že vůbec netuším jak to půjde a jestli vůbec budu nacházet značky. Protože když už někde v noci v horách jsem, tak je to buď s davem, nebo jdu známou cestu, tak směr neřeším. Vašek mě ale uklidňuje odpovědí: "Neboj, já taky ne." Tak jo, to by mohlo nějak jít. Po jídle jdeme do haly, tady doladíme poslední detaily, pokecáme se známými, nafotíme předstartovní fotky a už se vše pomalu chystá ke startu. Já se jdu postavit před pódium, na kterém jsou obálky se kartou týmů a ty si musíme po odstartování vzít. Odpočítá se 10 vteřin a závod začíná.
Na projektoru se objevuje název prvního vrcholu a to Vsácká Tanečnice. Tušil jsem, že by to mohlo být tam někde z té strany Beskyd. Pomalu se dostávám k obálkám. Z UV fixu moc radost nemám, ale nakonec obálku s číslem 55 nacházím. S Vaškem probereme cestu, zkontrolujeme jestli máme správnou kartu, protože nám to připomínají na startu asi desetkrát, tak na to pro sichr koukneme a už jdeme nočním Rožnovem vstříc 5 Beskydským vrcholům. Jdeme s davem a za chvíli zjišťujeme, že nejdeme cestu, kterou jsme měli v plánu. Vracet se ale nechceme, takže jdeme po hlavní směrem na Hutisko. Kousek před ním nás chytá první pořádný déšť. Na pláštěnku už je pozdě, stejně jsem mokrý na skrz, takže jenom přikrývám batoh a jdeme dál. Asi po kilometru ještě s jednou dvojicí se nám moc nezdá značka, máme jít po zelené a tady je modrá. Takže jsme si zašli. Pro návrat na značku volíme nějakou asfaltku, po které by jsme na ní mohli dojít. Podařilo se a po chvíli už v dešti stoupáme v lese na kopec. Vašek říká, že by jsme měli být na trase Valašského hrbu, ale jenom v té tmě odhadujeme, která část trasy by to měla být. A už vidíme kontrolu. Necháváme si zapsat čas, nacházíme vrchol Lukavici a domlouváme nejrychlejší trasu.
Po trase Hrbu až na Třeštík a pak pořád dál po hranici. Po chvíli i přestává pršet, dokonce vyjdou i hvězdy a vypadá to na pěknou podzimní noc. Na Třeštíku dáváme první pauzu, pojíme toasty z domova a jdeme na hlavní cestu směřující na Bumbálku. Ale z ničeho nic se dává do ukrutného deště, prší na nás ze všech stran, a zrovna když nejdeme jako většina týmů přes les a vrchol Súkenická, ale delší a nekrytou a však rychlejší trasu po cestě. Na Bumbálce odbočujeme zpátky na červenou značku a společně ještě s jedním týmem se navzájem upozorňujeme, pokud někdo přehlédl značku a jde špatně. Několik kilometrů před KB1 se však ocitáme sami a padá mlha. Jestli jsem před startem řešil značky za jasné noci, tak co potom teď, když je vidět metr a to jen když se podíváte pod sebe. Jdeme každý po jedné straně cesty aby jsme nepřehlédli nějakou odbočku. Občas hledáme značku, ale stále máme správný směr. Největší problém se ukazují úseky, kde se cesta dělí. Je to třeba kvůli pár stromům a po 20 metrech se ty cesty zase spojí, ale co kdyby zrovna tahle cesta už se nespojila. Takže se na takových křižovatkách vždycky rozdělíme, a obcházíme stromy, jestli nenajdeme značku. Tímto stylem dojdeme až na Lukavici.
 Za chvíli bude 6 ráno, ani se moc nezdržujeme, necháváme si zapsat čas do kartičky a hned jdeme dál směrem na Konečnou. Tady na chvíli sedáme na zastávku, která se stala útočištěm více týmů. Pokecáme, pojíme a valíme dál po modré na Smrkovinu. Cestu si krátíme tím, že před slova, která nás napadnou přidáváme slabiku ho. Vznikají tak perly jako (ho)motýl, (ho)modrá značka, nebo (ho)Řím tým, což je jeden z týmů, který jsme potkali na zastávce před chvíli. V ten (ho)moment nám to připadne neskutečně zábavné a i když se (ho)moc trápíme, dojdeme až na Smrkovinu.
Další vrchol má být Čertův mlýn. Ale na popisové ceduli se mi něco nezdá. Proč teprve třetí, když teď jsme na třetím kopci?? Kouknu se na tabulku s označením Smrkoviny a tam je druhý vrchol. Tak jsem blbý, nebo co?? Vždyť první byla Tanečnice, potom Lukavice a nyní jsme na třetí Smrkovině. Podívám se na kartičku a tam je čas z prvních dvou kontrol zapsán na jednom řádku. Tak tedy, že by? Ne to není možné, tohle nemůže být pravda. Vždyť zaváděcí vrchol byl naposledy před několika lety. Že bych měl já tolik štěstí a při mé první účasti chytl ročník, kdy je místo pěti vrcholů 6?? Už to tak vypadá. Nezbývá mi, než se s tím smířit, i kdybych to teď chtěl vzdát (a že k tomu nemám daleko), Čerťák je po trase na Rožnov, takže na něj půjdeme tak jako tak. Ještě zhruba počítáme jestli to bude rychlejší přes Hamry, kde je údajně bláto, nebo po asfaltu přes Ostravici až na Čertův mlýn. Volíme druhou možnost, už kvůli tomu, že si pamatuji na pramen kousek pod Visalájema. A ten by se teď hodil. Dáme do sebe nějaké ty energetické věci, Vašek se mě na nic neptá a jde. Tak ani já nemám možnost nějak brblat, že se mi nechce a jdu za ním. Až po pramen nám to jde hodně dobře, když to jde, tak běžíme. U pramene doplňujeme vodu a nádherně podzimně zbarveným Masarykovým údolím jdeme k Šanci. Potkáváme i Řím tým, který vypadá hodně na dně. Popřejeme si hodně štěstí v dalším postupu a za chvíli se jim ztrácíme z dohledu. Na Ostravici se zastavujeme dokoupit nějaké zásoby v obchodě a sedáme si na lavičku, kde je taky hned sníme. Vycházíme dále na Čeladnou a opět potkáváme Řím tým, který mezitím co my seděli u obchodu, dorazil do Ostravice. Zase nevypadají moc zdravě a říkají nám něco o limitu. My za pár desítek minut dorazíme na Čeladnou, kde nás čeká poslední úsek naší 27 kilometrové asfaltové části. Ale do kopce. Nasazuji tempo, abych to měl rychle za sebou, Vašek se mě drží a v půlce kopce jde přede mne a takhle se vytáhneme až do sedla. Těch necelých 5 km jsme zvládli za nějakých 45 minut. Jsem na sebe hrdý, vydýcháme to a za chvíli jsme na Čertově mlýně.
Tady nás vítá Pavel Škabraha, který je dnes trochu netradičně na kontrole. Sděluji mu zážitky z noci, a on mi zase povídá, kdo tam byl první, jak na tom jsme a že už to nejhorší máme za sebou. I podle propočtů by nás mělo čekat už jen asi 50km a Pavel mě v tom utvrdí. Popřeje nám ještě hodně štěstí a my jdeme na Pustevny, protože další vrchol je na Velkém Javorníku. Na Pustevnách dáváme polívku s kofolou a jdeme na Radhošť. Teď už jsem přesvědčen, že to dojdeme. Pod kaplí si ještě ale sedáme, aby jsme ošetřili puchýře a podobně. Po té sejdeme na Pinduli a vyrážíme na Javorník. V prvním stoupání už zapínáme čelovky. Čeká nás druhá noc. Jsme zvědavi co to s námi udělá, s vyprávění víme, že nikdy není zrovna příjemná. Potkáváme tým, který to na vrcholu kvůli zdraví zabalil, a schází už do cíle. Vyzvídáme info o posledním kopci. Prý to není nic hrozného. To nás uklidňuje. Vypadá to, že na Prašivou už nás nepošlou. Konečně se při téhle myšlence uklidňuji, protože Prašivá nás trápí už někde od Lukavice. Jdeme tmou do kopce. Na B7 se mi ten kopec zdál kratší. Občas někoho potkáme, občas mě vezme nějaká halucinace. Myslím si, že to jsou halucinace, protože kde by se na Javorníku vzal motorkářský gang na motorkách velkých asi 2 metry na výšku. :D Kousek pod vrcholem potkáváme manželé Šimčíkovi, kteří nám říkají, že poslední kopec už by neměl být takové peklo, a že je to už blízko u domova. Chvíli zpozorním, jestli domovem myslí Orlovou nebo Rožnov. Jak se dovídáme za chvíli, byl tím myšlen Rožnov, i když úplně blízko to není. Oprchlice. Kopec skoro až u Valašského meziříčí. Už je nám to tak nějak jedno, kam až půjdeme. Ale chlapi na kontrole nám říkají, že jsme na 39. místě. To nám vlévá energii do žil.
 Valíme z kopce aby jsme to udrželi popř. vylepšili. Kousek pod vrcholem se ale nestačíme divit. Řím tým. Ten dnes zažívá závod jako na houpačce. Jednou je dole, jednou nahoře. S nimi jde i týmový kolega Lukáš s parťákem. Zdravíme se a běžíme dál. Probíháme okolo pramene Jičínky. Asi poslední možnost se napít a doplnit vodu. Rozhodujeme se, že to zvládneme i s tím co máme teď u sebe a jdeme dál. Začíná se to ale nechutně táhnout, a na mě přichází krize. Mám sucho v puse a musím pít. Ale voda mi moc nepomáhá. Potřebuji nějaké pití, které má v sobě cukr. Za chvíli už se to nedá vydržet, a s Vaškem pijeme redbull. Pomůže mi to, ale jen asi na půl hodinky. K tomu jdeme po nechutně dlouhém hřebeni v listí pod kterým se skrývají mokré kameny, na kterých mi klouže noha. Kotník mě bolí už někde od Radhoště, tady to začíná být peklo. Po neskutečně dlouhé době se dostáváme na poslední vrchol. Prý jsme na 29. místě. Organizátorům pijeme jejich zásoby vody a ptáme se na cestu zpět. Říkají, že většina týmů šla po žluté a modré do Zašové. Tahle možnost vypadá dobře. Nechceme se vracet po tom hřebeni. Navíc bolest v kotníku je obrovská, nevím jestli bych znova ty kameny vydržel.
 Jdeme dolů. Na křižovatce, na které chvíli tápeme kam dál nás dobíhají Šimčíkovi. S nimi se vydáme směrem na modrou značku a po chvíli jim utečeme. Odbočujeme ale špatně a tak si víc jak kilometr dáme navíc. Ale už přicházíme k nějaké civilizaci. Před námi je ale obrovská ohrada. Rozhodujeme se ji obejít. Jdeme podél ní až k lesu. Tudy ne. Zkoušíme okolo lesa, jestli tam nebude nějaká skulinka. Je mi jedno co to bude, hlavně už chci odsuď pryč. Zase nic. Musíme se vrátit zpátky a zkusit tu ohradu obejít vrchem. Když už jsme nahoře všímáme si nápisu na vratech. Turistům na modré značce vstup povolen. Tak kdyby jsme si toho všimli, ušetříme si několik set metrů po louce. Docházíme do Zašové. Už nedokážu myslet na nic jiného než na pití. Jestli neseženu nějakou vodu, nemám šanci dojít do cíle. Dokonce mě napadá i myšlenka nějaké zahradní hadice. Zkuste si totiž v sobotu o půlnoci ve vesnici sehnat vodu. Bojím se si připustit, že by jsme to kvůli mě museli zabalit 10 kilometrů před cílem. Až nakonec spása. Vidím bar. Je to fatamorgána, nebo skutečnost?? Říkám si, jestli to není jedno, když se tam napiji. Vcházíme dovnitř, mají otevřeno. Objednávám dvě kofoly. Vypijeme je na ex. Tohle jsem potřeboval. Na záchodě ještě doplním vodu a už jdeme na hlavní cestu směr Rožnov. Po nějakých 120 kilometrech, z toho 27 v kuse po asfaltu nás nemůže tenhle "kousek" překvapit. Opak je však pravdou. Táhne se to. V dáli vidíme světla nějaké továrny, ale vůbec se nepřibližují. Okolo nás projedou auta více jak sto kilometrovou rychlostí a vidíme je ještě více než půl minuty odjíždět. Tahle rovinka a k ní mnoho dalších nás ještě čeká. Dostávám se do jakéhosi transu. Vnímám jenom Vaška před sebou a chůzi. Nad ničím neuvažuji. Už mě nic nebolí, kdyby mi teď někdo nabídl milion korun, asi bych odmítl, jediné co by jsem chtěl, mít tohle psychické peklo za sebou. Je to nekonečné. Připomíná to pouštní americké cesty. Pořád rovně a v úterý odbočit. Docházíme do Zubří. Teď jsme zhruba v polovině té asfaltky. Za námi jdou taky nějaké čelovky. Musím se přemáhat, abych nezačal stopovat, jsem na dně. Ani nevím jak dlouho to trvá, mám pocit, že několik hodin než se dostáváme na kraj Rožnova. Ty čelovky za námi je opět Řím tým. Je nám to ale jedno. Prohazujeme si to. Teď trpím já, a oni jsou relativně v pohodě. Vidím u cesty plakát na hotel Aeroplán. Tam přece jdeme, za chvíli ale lituji, že jsem ho viděl. Je tam napsáno 3km. Rožnov se taky nekonečně táhne. Dostávám se zpět do reality, a hned mě začíná bolet kotník. Musím občas zastavit. Už chci být v cíli, ale zároveň tady chci skončit.
 Konečně. Procházíme přes parkoviště u haly. Tady to je. Cíl!!! Po 28 hodinách odevzdáváme kartu. Díky Vašku. Máme to za sebou, ale pocity máme smíšené. Ten konec z posledního kopce nás stál hodně času. Především díky mojí krizi. Náladu nám trochu vylepšuje 30. místo z 260 týmu na startu. Peklo. Jsme rádi, že jsme to došli, už jenom kvůli tomu, že zde nebudeme mít žádné dluhy, a nemusíme se tady vracet kvůli dokončení. Jsem přesvědčen, že jestli se tohohle budu ještě někdy účastnit, tak jedině na kontrole, kde se budu smát všem co půjdou. S odstupem času mi to ale nedá. Tohle si mě získalo. Budu stát na startu zase?? Bolelo to, hodně to bolelo, ale jak Vás to jednou chytne, jste v pasti.
Na závěr obrovská gratulace všem co se postavili na start, ať už jste šli jeden nebo pět kopců, 17 nebo 34 hodin. Přiznejme si, že jsme borci.


Fotky přidám později.

čtvrtek 10. října 2013

Plesenská stezka + RunHill Tour

Vzhledem k nedostatku času napíši tyto dva závody do jednoho reportu. Do Plesné se mi moc nechtělo, na kole jsem neseděl od Žáby, ale když už jsem kvůli nemoci vynechal Petřvaldské Ohubu, tu sezonu jsem musel zakončit jinak, než protrápeným Žabákem.
Takže jsem v sobotu ráno vyrazil v mínusových teplotách na kole na závody. Po cestě jsem měl sraz s Vaškem a na prezentaci dojíždíme tak akorát zhruba 40 minut před startem. Začíná se oteplovat, takže shazujeme vrstvy, pokecáme se známými a přesouváme se na start, vzdálený asi jeden kilometr od centra závodu. Po cestě si říkáme, že je docela zima, že jsme snad měli nechat nějaké to oblečení na sobě, ale já jsem líný se vracet, takže jedeme dál na start. Tady se zařadíme do startovního pole a za chvíli startujem. Snažím se jet na pohodu, ani ten první kopec nějak nehrotím. Na jeho konci předjíždím Karla z Napohodu bike teamu, a už vjíždím do prvního singlu na trati. Bez nefunkční vidle to nějak projedu abych moc neztratil a po rychlých asfaltech dojíždíme až k železničnímu přejezdu, kde však zrovna projíždí vlak. Naštěstí nejsem tak blízko abych musel zastavit, jenom zpomaluji, ale i tak tam nějaká ta ztráta je. Okolo řeky Opavy jedeme až do Dobroslavic, kde je první pořádný kopec. Tady už jede každý za sebe. Jedeme ve skupince, moc se předjíždět nedá, což je škoda, protože by se mi to hodilo. Asi v polovině si ale najdu skulinku, a borce přede mnou předjedu. Nahoře se otáčím, a hle, kousek za mnou je Karel. Dole jsem ho nikde neviděl, a myslím, že jsem se moc neflákal v kopci, takže musel pěkně zamakat. Snaží se mně předjet, ale stojí tam s kamerou Rejža, jeho kolega z Napohodu, tak se chci trochu předvést a zrychluji. Vjíždíme spolu na asfaltový úsek, kde si musím trochu odpočinout, takže se nechám vyvézt. Když se trochu vzpamatuji, jdu před Karla, abych ho taky na chvíli vytáhl, ale už přichází sjezd, kde mu to moc nepomůže. Po chvíli se zase dostane přede mně, a kousek mi poodjede.


V lesním stoupání se mu povede předjet skupinku asi pěti lidí, já ale zůstávám za nimi. Je mi jasné že tohle už nedoženu, takže ho nechávám odjet. Svým tempem se dostanu až do Plesné, kde necelý kilometr před cílem ho opět zahlídnu před sebou. A mnohem blíž, než když jsem ho viděl před chvíli na louce, kde měl zhruba necelou minutku náskok. Ale nejdu po něm, kdybych ho předjel, beztak by mi ztuhly nohy a udělalo by to víc škody než užitku. Jedu si to svoje a uvidím. V kopci před cílem se mu ale přibližuji, říkám si co kdyby, a už to vsázím na jednu kartu. Taková šance už zase znova nebude. Zrychluji, jsem kousek za ním, a najednou se před námi objevuje i Tomáš, taktéž jeden z těch co jezdí Napohodu, jak běží vedle kola. Koukám mu na kola, jestli nemá defekt, ale nezdá se mi. Pak si všimnu nějak divně zamotaného řetězu okolo kliky. Karel u něj zpomaluje, a já se v poslední zatáčce trochu drze protáhnu mezi nimi. Prostě jsem musel. Být ve výsledcích před nimi byl můj sen. :D Tomáš vysvětluje co se stalo, prý mu spadl řetěz a než si toho všiml stačil šlápnout. Takže poslední cca kilometr tlačil. Vašek dojel minutku a něco před námi, takže dobrý. Celkově jsem 78. z 180 závodníků. Časově stejně jako loni. Jsem spokojen.

Hned další den jsem jel s Fidem, jeho kámošem Michalem a Barčou na předprolog Lysacupu. Běh od Ráztoky na Pustevny a Radegast. Na startu nás nervózně postává 105 běžců, já hned po odstartování zaujímám pozici někde v polovině. Asfalt je ale na mě moc dlouhý a ke konci i dost prudký, takže se propadám. Odbočujeme doleva a konečně do pořádného kopce. Přecházím v chůzi, rukama se opírám o stehna a protahuji krok. Takhle jdu až nahoru. Předbíhám asi 5 lidí, a nahoře se dostávám i před Lucku Odehnalovou a jsem pár metrů za Fidem. Na Pustevnách se rozbíhám, ale ten přechod do běhu byl asi moc rychlý, nějak mi to nesedlo, a už hledám místo, které bych mohl "pokřtít" tak jak to na běžeckých závodech umím :D. Naštěstí to byl jen chvilkový pocit, ale radši si na téhle rovnice zpomalím. Fido mi ale dost utíká, Lucka taky a ještě asi dva další mě taky předbíhají. Okolo vyhlídky, už je to zase do kopce, takže jdu opět do chůze, otáčím se za sebe, a nikoho nevidím. To už bych mohl udržet a vklidu doběhnout. Je to po hřebeni, pomalu dobíhám ještě závodníka přede mnou, na mě se ale také někdo dotahuje. Je sice ještě daleko, ale já už si nepamatuji, jak daleko ta socha a tedy i cíl je. Zrychluji, předbíhám toho soupeře a už vidím sochu a pod ní i cíl. Pípnu si čip v čase 36 minut na 66. místě. Vydýchám a jdu naproti Barči, která je ale hodně rychlá, takže ani moc daleko nedojdu a už dobíhá. Nakonec na 72. místě. Ještě u cíle prohodíme pár slov, ale je mi zima, takže po chvíli scházíme zpět k autu. Nakonec parádní závod a příležitost otestovat formu před nadcházejícím Lysacupem.

A ač jsem to neměl v plánu, před pár dny mě Vašek oslovil, jestli s ním nechci jít 5 Beskydkých vrcholů, že se mu zranil parťák. No vůbec nevím, jak jsem na to mohl kývnout, ale s někým, kdo byl na B7 o 5 hodin rychlejší se zítra postavím na start asi největšího extrému v Beskydech. Tak doufám, že mě tam Vašek ani zhruba 120ti kilometrová trasa nezabijí a já budu moct pokračovat v psaní blogu. Věřím, že po 5BV bude co psát.

neděle 6. října 2013

Děhylovský žabák 2013

Týden po B7 jsem se postavil na start bikového závodu v Děhylově, který pořádá pohostinství U žáby. Od startu mě neodradily ani vytrvalé deště, kvůli kterým spousta závodníků ani nedorazila. Na žabáka jezdím každý rok, takže jsem letos nemohl vynechat. Jdu se zaprezentovat, ještě jsem si stihl projet okruh, najet sjezd okolo schodů a už jsem šel na start. Odstartováno. Chvíli po hlavní cestě a pak do lesa. Okruh má v první třetině stoupání a už tady začínám trpět. Ale nějak to překonám, další část okruhu už je relativně pohodička, po rovince a pak dlouhý sjezd do cíle.
Do druhého kola už najíždím sám, jenom někoho vidím pár metrů před sebou ale v tom prudkém stoupání se oddělujeme. Bláta je na trati víc než dost, v té nejprudší části mi dokonce kolo jde do smyku a já šlapu do kopce a  každé kolo jede po jiné straně cesty. Je mi jasné, že na žádný výsledek už to dneska nebude, takže si ty bahenní lázně aspoň užívám. Třetí kolo je podobné jako ty předtím, jen mám ve sjezdu při brzdění před schody malou krizi, ale ustávám to. Ve čtvrtém kole už tak trpím, že zpomaluji a čekám než mě předjede špička o kolo, a já už tak poslední páté kolo jet nemusel. Daří se. Takže si dojedu do cíle o kolo dřív.
 Bohužel si bláto vybralo svou daň na kole, a odchází mi vidlice. Zpětně si říkám, že bych se bez letošního žabáka obešel, ale zase to byla na pořádném blátičku zajímavá zkušenost.

čtvrtek 19. září 2013

Beskydská sedmička

Představovat tento extrém snad není ani potřeba. Prostě 90 kilometrů v Beskydech s převýšením přesahující 4800 metrů. Letos jsem se opět postavil na start s Michalem a hlavní cíl byl po loňském fiasku dojít do tmy. Tedy čas okolo 22 hodin.
Na startu plní sil
V pátek před desátou hodinu večerní jsme se tedy začali řadit do startovního koridoru v Třinci na náměstí. Stáli jsme docela vepředu. Jenže pár minut před startem se snažili pořadatelé posunout závodníky trochu dozadu, tak aby špička startovala z pod oblouku Adidas, pod kterým jsem v ten moment stál já. Těch cca 100 lidí co stálo přede mnou začali couvat, ale těch dalších 3000 za mnou se moc nehnulo. Nakonec jsem skončil asi 10 metrů za obloukem otočen zády ke startu, natlačen mezi chlapy a s nemožností se otočit správným směrem. Na chvíli se mi ztrácí i Michal, ale po chvíli otáčení hlavy kam až to jde ho najdu pár metrů vedle mě. No a konečně start. Po chvíli, co se sejdu s Michalem, zjišťuji, že mi chybí na batohu číslo a na malé kapse se mi rozjel zip. Jak jsem tam byl tak natěsno, tak mi to někdo musel strhnout. Za běhu opravuji kapsu provizorně zicherkou a už klušeme s davem do lesoparku v Třinci. Tady se nám ztrácí holky, Janča s Marťou, ale Michal přichází s tím, že jsou někde za námi. Takže přejdeme do chůze, stejně se po 500 metrech takového ultramaratonu nedá moc co vymýšlet a získávat během, a čekáme až nás dojdou holky.

 Rychlejší chůzí dojdeme pod Velký Javorový, na kterém nás čeká sjezdovka až na vrchol k chatě. Domlouváme se, že minimálně první dva kopce půjdeme co nejvíce na pohodu a uvidíme jak to půjde. Ale jde se mi hodně dobře. V půli kopce zjišťuji, jak je na tom Michal. Prý se cítí taky dobře, takže jdeme už trochu rychleji. U chat se ani nezastavujeme, a jdeme hřebenovkou na první časovou bránu. Zde jdu vepředu, za mnou Michal a za námi asi další 4 dvojice. Před sebou vidím nějaké pohybující se světlo, po chvíli je mi jasné, že je to kamera, tak do ní občas mávnu. Najednou, když kameramana předbíháme, mám před sebou mikrofon a do uší mi zní otázka: " Mohu se Vás zeptat jak to zatím jde??" Jsem celkem překvapen, tak z úst vypouštím větu, která moc nedává smysl, a ani mi není beztak moc rozumět. Radši jdeme rychle pryč. Díky bohu, v televizním sestřihu jsem se neobjevil. Na Javorovém projdeme přes čipovou kontrolu, a hned valíme na Ropici. Po pár desítkách minut přecházíme i zde přes koberec. Teď nás čeká seběh na Morávku. Ale neběžíme. Jsme teprve na začátku a nemuselo by to udělat dobrotu. Na Morávce na občerstvovací stanici necháváme tak 2-3 minuty a hned jdeme na další kopec.

 Travný. Tady jsem loni odpadl. Takže teď jdeme do sjezdovky na začátku opatrně, a s rezervou se vyškrábeme do druhé půlky kopce, kde překvapivě potkáváme holky. Stojí u cesty a vydýchávají. Prý běžely až pod Javorový, takže zatím co my zpomalili, aby jsme na ně počkali, ony nám postupně utíkaly. Přidáváme se k ním a jdeme dále. Společně dojdeme na kontrolu. Tady je letos trochu změna. Kategorie Sport pokračuje dále na vrchol, my Hobbíci obcházíme vrchol po vrstevnici. Holkám utíkáme (teď už jsme si jistí, že jsou za námi) a jdeme do Krásné. Tady na občerstvovačce trochu překvapivě potkáváme dvojici Kasalík- Sventek, které jsem před startem bral jako velké adepty na vítězství. Ptám se Radima co se děje, a vysvětluje mi, že jím to nějak nejde a že jím špička závodu postupně začala utíkat, tak zpomalili.

My se s Michalem moc nezdržujeme a vyrážíme na Lysou. Jestli nás nechytne nějaká krize, mohli by jsme být nahoře ještě za tmy. Ještě na hlavní cestě říkám Michalovi, že tady půjdu radši pomalu. Žlutá trasa z Krásné už mě párkrát vytrestala, takže nechci přepálit a nebo něco podobného. Vypadá, že mu to nevadí. Jdeme tedy pomaleji, ale ani tak nás moc lidí nepředbíhá. Když vím, že máme docela rezervu a pořád nám to šlape dobře, začínám si závod víc užívat. Hlavně se snažím nasát atmosféru nočních kopců. Když jdete v zástupu do kopce, každý se dívá jen na kužel světla čelovky před sebou, slyšíte klepání hůlek o zem, zrychlený dech všech okolo a do toho všude kolem vás naprostá tma. Fantastický zážitek. U Malchoru mám první krizi. Ale zastavení na pár vteřin a opření o hůlky mi trochu pomáhá a už jdeme na zdolání sjezdovky. Konstantním tempem ji vyjdeme a na chvíli koukáme na hada čelovek vinoucí se po Lysé. Za časovou bránou potkávám známé, takže prohazujeme pár slov a už jsme na cestě dolů do Ostravice, kde plánujeme první větší zastávku. Až po sestup na větry bez problémů. Pak začala pro mě nejtěžší část celé B7. Začínalo se rozednívat, takže přichází i kritická hodinka, kdy se vám po probděné a prochozené noci chce spát. K tomu sestup po kamenech, kterých je na Lysé čím dál víc, a dobrá nálada byla pryč. Začínám být naštván na vše kolem. Na ony kameny, na lidi co mě předbíhají, na strom, jehož větve rostou do cesty a já se musím lehce ohnout. A taky na parťáka. Jenom si říkám, hlavně ať teď nic neřekne, protože ať by to bylo cokoliv, musel bych ho seřvat na dvě doby. Utápím se v téhle myšlence a Michal mezitím přichází a říká: "Jsi zelený jak tvůj batoh." Musím se zhluboka nadechnout a dalších 5 minut polykám všechna slova, která mě na jeho účet napadají. Konečně Ostravice. Je tu zima, ale hlavně je tu místo pro odpočinek. Bereme polévku a jdeme si sednout do tělocvičny. Sundávám boty, promasíruji chodidla, vyměním ponožky, jím. Prostě klasické věci. Taky voláme holkám, které nám říkají, že scházejí do Ostravice. Rozhodujeme se, že na ně počkáme a mezitím se snažíme nabrat co nejvíce sil. Když přijdou, moc se nezdržují, akorát pojí a jdeme. Venku ještě potkáme Majku, která právě přišla. Musíme si přiznat, že jim to s Karlem hodně dobře šlape.
Noční Lysá

Před hlavním výstupem na Smrk musíme obejít Smrček, kde jsme loni po mých žaludečních problémech trvajících od Travného končili. Po projití zatáčky, kterou jsme si tehda už nedali si pogratulujeme a víme, že teď už to můžeme jenom vylepšit. Na Smrk se těším. Jde se mi zase velmi dobře a zkratka Nad holubčankou a následné přelézaní kamenů pod sedlem je velmi zajímavé a tak trochu příjemné zpestření. Občas trochu utíkám skupince Michal + holky, ale vždycky na ně počkám. Na onu prudkou zkratku vcházíme s Michalem společně s dvojicí, ve které je výborná běžkyně Lucka Odehnalová. Držíme se jich a jde nám to. Asi v půlce zkratky se otáčím za sebe a vidím Janču asi 10 metrů za mnou. To je naposledy, co  je v závodě vidím, protože dále už na ně nečekáme. Lucce odejdeme za kontrolou v sedle a za chvíli jsme na Smrku. Jeho vrchol jenom procházíme a tím se dostaneme hned za Martina Veselovského, známého moderátora Událostí, komentářů. Společně s ním scházíme až na tajnou kontrolu, po které scházíme mimo značku na vrstevnicovou cestu. Tuhle část až na vrchol Čertova mlýna neznám, a proto se mi zdá neskutečně dlouhá. Na konci téhle nekonečné cesty nás čeká můj taťka, který se přijel podívat. S ním docházíme na další občerstvení. Opět klasika. Melouny, jablko, voda. Dávám brufen, protože mě začíná bolet chodidlo a na následujícím úseku by nás mohli nějaké bolesti odrovnat.

 Po chvíli vycházíme, od otce dostávám ještě napít minerálky. Pro mě je to balzám na duši. Ještě se pozdravím s holkou, se kterou jsem šel závěrečnou pasáž Lysohorského čtyřlístku, a už jdeme na kopec, o kterém jsem věděl, že bude hodně "přísný". Asi 5 kilometrový asfalt do kopce na Čertův mlýn. Rozloučím se s taťkou a jdeme na to. Po chvíli zjišťuji, že jsem měl v paměti úplně jiný asfalt, po kterém jsem myslel že se půjde. Ale ten můj je o vrstevnici níž. Nevím jestli je dobře nebo špatně, když tuhle část neznám. Necháváme se pomalu dojít dvojicí z VZS Ostrava ve složení Berďa s Lenkou. S nimi pokecáme a postupně docházíme na začátek terénu. Uteklo to celkem rychle. Ještě pár kilometrů v lesích a už jsme na Čertově mlýně. Z kopce do sedla pod Tanečnici opět bez problémů, a já se pořád modlím, aby se šlo rovnou na Pustevny a ne přes Tanečnici. No samozřejmě, že se jde na kopec. Na chvíli si sedáme, já dávám Shlehu a opět pokračujeme. Naštěstí to není tak hrozné jak jsem čekal a za chvíli už scházíme na Pustevny. Tady je opět polívka. Cítíme jako povinnost nevyužívat zkracovačku, a scházíme do Ráztoky. Jsme na trase 15:50 hodin. Navrhuji, že zkusíme dojít do 20 hodin. Michal už má takový výraz odpovídající těm 65 kilometrům, který neříká jestli je pro nebo proti. Dolů to zkouším rozběhnout, ale jemu už to nějak neběží, takže chvíli počkám a pak jdeme spolu. Na asfaltu před Ráztokou to na chvíli rozbíháme, ale moc nám to nejde, takže opět jdeme do chůze.

Valíme zase do kopce. Před sebou máme 3 kilometrový kopec, který by nemusel dělat moc problémy. Nasazujeme tempo, občas někoho předbíháme a s občasných rozhovorů se dovídáme, že je nás více, co jdeme na onen čas pod 20. Ale u mě se začíná ozývat hlaďák. Snažím se myslet na něco jiného, v hlavě si zpívám písničky od Wohnoutů, a snažím se dostat co nejdál, než mě dojde. Ale zrovna když jsem si dozpíval písničku Gastrosexuál a začínal jsem si zpívat Banány, přišlo to. Musím zastavit a něco pojíst. Vytahuji Voltage tyčinku. Kromě 2 polívek, pár melounů a jablek na občerstvovačkách je to to jediné, co už 16 hodin jím. Ale pomáhá to. I když vím, že si žaludek bude po závodech chvíli dělat co chce, a taková strava mu moc nesvědčí. Po chvíli jsem zpět na nohou a za pár minut i na Radhošti. Tady potkáváme Římánky, a společně si uvědomujeme, že na 20 hodin už to nepůjde. Ale 21 je reálných. Z Radhoště dolů, ale máme oba s Michalem krizi. Nic mě nebolí, spíš je to na morál. Jak je na tom Michal nevím, ale taky nevypadá vůbec zdravě. Nějak to přetrpíme až na Pinduli. Tady opět meloun, trocha ionťáku a Shleha.
Stoupání na Radhošť

Poslední kopec jdu zase v pohodě, jestli je na tom Michal stejně, nevím, tahá to kousek za mnou, a občas mi řekne, ať trochu zpomalím. Zase nás dohání VZS dvojice Berďa s Lenkou. S nimi jdeme až na kopec a i poslední sestup. Na Horečkách voláme zbytku týmu, jehož většina už by měla být v cíli, aby nás přišli do cíle přivítat. Ještě se projdeme po lesích v okolí Frenštátu a už si to míříme po cestách na náměstí. Rozbíháme to a společně s VZS probíháme cílem. Po 20 hodinách a 43 minutách. Neskutečný pocit. Dostaví se pocit naprostého štěstí, který vás v okamžiku vyléčí ze všech bolestí, a vychutnáváte si to, že už to máte za sebou. Kluci z týmu tady na nás čekají a hned nám přichází gratulovat. Slzy mám na krajíčku. Šplhám na cílovou K2, tady foto do smile boxu a hned dolů. Dostávám pivo do ruky a musím říct, že je to zatím nejlepší pivo co jsem v životě měl. Za těch pár minut to celé stálo. Příští rok to chci prožít zase.
Na závěr chci poděkovat Michalovi, že to se mnou vydržel a podržel mě, když bylo nejhůř a pak všem od nás co udělali parádní atmošku v cíli. A gratulace všem co dokončili, jak těm před námi za luxusní časy, tak těm za námi taktéž za luxusní časy a hlavně za přežití druhé noci.
Cíl

úterý 10. září 2013

Pálkovice- Kubánkov- Pálkovice

Díky tomu, že se mi články nějak kupí, a tenhle závod neměl být ani v plánu, tak tedy jen ve zkratce :).
Dopoledne jsem byl přinucen po týdenním nicnedělání jet s Ivetou na tenhle závod. Po doražení na místo byly okolo samé běžecké esa, proto jsem ani nechtěl běžet, ale jen se dívat.
 Nakonec jsem by přemluven a postavil se na start. První 4 km vedou do kopce po hlavní cestě. Tady jsem trpěl. Potom jsou asi 2 km do prudkého kopce, nejdřív po asfaltu, poté v lese. Tady jsem zase trpěl. Občerstvovačka na Kubánkově. Spása. Seběh až do cíle, který má okolo 11 kilometrů a v mírném klesání obíhá Palkovické hůrky. Už moc netrpím. Napojení na hlavní cestu mezi Chlebovicemi a Pálkovicemi. Přichází křeče. Zase trpím. Posledních pár kilometrů mezi poli a ve vesnici. Křeče v lýtkách už se skoro nedají vydržet. Jdu na morál. Trpím. Doběh do cíle. Dostávám mediali určenou pro prvních 100 závodníků. Super, nejsem poslední. Na 17,5 km dlouhé trase nakonec čas 1:40. Až na ty křeče to není špatné. Výsledky ale nestuduji. Odhaduji to někde okolo 85 místa ze 105 závodníků. 

úterý 3. září 2013

Ostravský chachar maraton

Ostravský chachar a ještě k tomu maraton. To je kombinace, kterou si nemohu nechat ujít. Připočtěte parádní trasu okolo domova a je z toho jeden z bikových vrcholů sezóny. Závodní atmosféru nasávám už v sobotu na trase XC, na které bojuje i Jarda Kulhavý. No ale tohle není můj výkonnostní konkurent, takže já už myšlenkami mířím na neděli.

Prezence ráno probíhá bez problémů a já jsem ještě domluven, že se stavím k Vaškovi nechat si u něj věci a doladit poslední detaily na kole. Od něj vyjíždíme asi půl hodinky před startem. Ještě stíháme projet cílovou pasáž v Běláku, a už míříme na start, který je na stadionu v Zábřehu. Ještě chvilkový pokec se známými, a už se jdeme zařadit do startovního koridoru. Vypadá to asi na polovinu ze zhruba 150 členného pole. Ještě s Vaškem dáme pár rad ohledně trati klukům z Napohodu bike teamu, kteří trasu neznají, na rozdíl od nás,
kteří by jsme ji mohli jet skoro poslepu. :) A už vyrážíme vstříc nástrahám 50ti kilometrové trati.

Začátek vede po hlavním tahu ze Zábřehu do Bělé přes Výškovice a bohužel už tady dělám první větší chybu. Pozdě zareaguji na nástup první asi 40 členné skupinky, která pomalu začíná odjíždět. Snažíme se ji ještě sjet, ale daří se to pouze Vaškovi. A s Vorlem a Rejžou z Napohodu se taky dlouho neudržíme pohromadě, takže celé to táhle stoupání šlapu sám. Jet ale přes čtyřicet do kopce sám se nemusí na začátku závodu vyplatit, takže mi nezbývá než zpomalit a nechat se pohltit další skupinou. Před Krmelínem se začíná trhat skupinka pár lidí, ale je mi jasné že se dlouho neudrží. Ale i tak zkouším nastoupit a roztrhat to trochu na asfaltové rovince okolo kasáren. Chytá se asi pět lidí, a spolu odjíždíme. Jenže na prvním singlu se to trochu ucpává, takže zase jedeme pospolu. Sjezd do Proskovic je rychlejší než jsem čekal, ale dá se udržet.

Na rovinkách před Košatkou jedu sám s Pavlínou Maráčkovou, která bojuje v kategorii Elite. Společně se vyvážíme a stahujeme pár lidí. V terénu před první občerstvovací stanicí, si ale musí někdo přede mnou šlápnout v kopci. Borci mezi námi stihnou ještě zareagovat a buď to pustí mimo trasu do lesa, a nebo si šlápnou jednou nohou taky. Já ale jsem zrovna pod kopcem, takže musím sesednout a vyběhnout si ho. Docela ztráta, ale říkám si že na občerstvení je sjedu. Ale už když jsem k němu přijížděl, vidím že nikdo nestaví a všichni berou kelímky do ruky. Musím taky. Nijak mi to nevadí, cítím se dobře, ale znamená to, že asfalt do mírného kopce před Petřvaldem opět jedu sám. Jestli jsme s Vaškem něco klukům od Napohodu před startem tvrdili, pak to, že tenhle úsek nesmíte jet sami. No a teď jsem to já, kdo se tady ocitá úplně sám. Ohlížím se za sebe, jestli by se tam nikdo nenašel, na koho bych mohl počkat, ale nikdo tam není. A nějakých 50 metrů přede mnou jede skupinka. Pomalu je sjíždím, ale když se začne cesta srovnávat a trochu i klesat už se nechytám. Nezbývá než teda šlapat proti větru bez pomoci. Okolo Lubiny už to jde, je to tady kryté stromy, takže jízda v balíku už nemá takovou výhodu. Sjet část té skupiny se mi povedlo při výjezdu na hráz. V lesích do Trnávky se trochu trápím, takže většinou jsem předjížděn, než abych předjížděl já, ale nic hrozného. Udržuji konstantní tempo až do Staré Vsi, kde jsem předjet skupinkou, která mě stíhala už od druhé občerstvovačky v Brušperku. Průjezd Černým lesem zvládám bez ztráty kytičky, a už přichází pasáž se singlem v Bělé. Na jeho konci jsem docela zděšen, když se přede mnou objevují na kolech nějaké
malé děcka. Říkám si, to není možné, že jsem je sjel až teď, ale naštěstí to jsou účastníci krátké trasy. Uf.

Poslední vážnější kopec přes Bělou jedu ve stoje a už se pomalu blížím k poslední pasáži v Bělském lese. Trasa maratonu vede po části trasy včerejšího XC, takže si jí pořádně užívám, moc neblbnu a nikam se moc neženu. Na závěr se ještě projíždí bikroska, kde předjíždím dva soupeře a už jsem v cíli.

Hledám Vaška se kterým si podávám ruce a sdělujeme si nejčerstvější zážitky. Po chvíli jdu i za Vorlem, který mi říká, že Rejža je ještě někde na trati. Já ho ale nepředjížděl. Za chvíli dorazí do cíle s tím, že zabloudil v Petřvaldu a pár km si najel.

Věděl jsem, že to bude hodně rychlé, ale až takový letecký den, s tím jsem moc nepočítal. Nakonec čas okolo 2 hodin, takže super. S umístěním už to tak slavné není. Dojel jsem tam, kde jsem začal. Tedy polovina pole.
Výsledky

čtvrtek 22. srpna 2013

Salomon Slezský maraton 2013

Druhý ročník horského maratonu, který opět pořádal Salomon-run z Frýdku-Místku proběhl opět v Dolní Lomné 17.8. A stejně jako loni, ani letos jsem nechyběl na startu. Trochu netradičně jsem do Lomné vyrazil už v pátek odpoledne, kde jsem měl jakožto člen X-Trailu připraven doprovodný program, začínající předzávodní Pasta párty.
Ale já bych se ve svém blogu přesunul až na sobotní ráno, kdy se do centra závodu začali sjíždět taková běžecká esa, jakými Cypra, Zemaník, Kotyk, Kasalík, Sventek, Najvert a mnoho dalších bezesporu jsou. Na prezentaci jsme jako dárek dostali parádní běžeckou čepici i s úpravou na poušť, což bylo právě to poslední, co mi k startu na poušti scházelo. :D Takže nejvyšší čas o něčem takovém uvažovat. :D
V 9:30 se tedy asi 300 členné startovní pole vydalo směrem na Kozubovou. Já se snažil začít pomaleji, ale nějak to nešlo, a pořád jsem zrychloval. V prvním vážnějším kopci, jsem si ale řekl, že už toho blbnutí bylo dost, teď se začni šetřit. Ono vlastně jsem si to ani neřekl tak nějak z dobré vůle, spíš jsem měl krizi. Ale pořád to bylo v pohodě a pod kontrolou. Na vrchol Kozubové dorážím asi po 45 minutách, a společně s Michalem se zastavujeme a čekáme na Janču, která dorazila asi minutku po nás.
                                                                 S Michalem na Kozubové
Hřebenovku běžíme spolu, ale v seběhu cítím výhodu dlouhých nohou, takže si natahuji krok, a vcelku bez potíží zrychluji. Do Košařisek dorážím asi po půl hodince, a těším se na první občerstvovačku, kterou jsme si zde jako tým X-Trail Orlová připravili. Dávám si meloun, piju vodu a koukám, kdo zrovna přibíhá. V době, kdy si říkám, že už bych se mohl zvednou a běžet dál, přibíhá Marťa, kterou jsem tu tak brzo nečekal, když ještě na kopci před ní byl Michal s Janou. Musela je někde předběhnout. Počkám až se občerství a na další kopec vyrážím s ní. Ve stoupání jí vždycky poodběhnu, ale pak na ní počkám. Tempo máme dobré, a ve dvou se to vždycky lépe táhne. Pod vrcholem má ale lehké křeče, a ani tejpy ji už nesedí, takže u chaty Ostrý je strhává. Za chvílí je po problémech, a společně běžíme k chatě Kamenitý. Poslední kilometr potkáváme závodníky, kteří běží už z občerstvovací stanice, a občas s někým prohodíme pár slov. My na stanici doplňujeme vodu a já si na chvíli sedám, zatímco Marťa do sebe láduje gel, nebo něco takového. Za chvíli už vidíme přibíhat Majku, což znamená nejvyšší čas vyrazit. Na společné části potkáváme ještě Michala s Jančou, která si stěžuje na kolena. Za chvíli jsme na Slavíči, kde jen tak mezi řečí říkám, že vychlazená Kofola by vážně bodla. Tahle myšlenka nás neopustí, takže běžím do Hospody koupit malou kofču, kterou společně vypijeme a běžíme dál. Čeká nás hřebenovka až na Malý Polom. A já pomalu začínám poznávat, že nachlazení se kterým jsem šel na start, se při běhu v horách nevypotí, a že když mě ty naražené žebra na biku nebolely, nejsou vyléčené. Do toho přichází únava, a tak se rozhoduji, že na naší Xtrail občerstovavče v sedle Malého Polomu to zabalím. Na této části jsem ale uvítal, že v tom nejsem sám. Marťa mě podržela, a dotáhla v tempu do toho sedla. Za to jí zpětně děkuji. Ale opět nepoučen z předchozích nezdarů jsem se napil Coly, která jde opět ven, a bere sebou celou snídani. A však je mi dobře. Cítím se lehký, a tak se s vervou pouštím do úseku, ze kterého jsem měl největší strach. 6 km v lese, kde vůbec nevím na kterém kilometru se nacházím, a kolik mi ještě zbývá alespoň do nějaké malé civilizace. Ale teď se cítím hodně dobře, takže přebírám funkci tahouna naší dvojice. Naopak Marťu zase chytají křeče a necítí se vůbec dobře. Říkám si, díky bohu, že máme krizi každý v jiném místě, jinak by jsme už dávno skončili. Občas popojdem, ale spíš se snažím hecovat k lehkému klusu. Síla mě opouští na rozcestí, který ukazuje Muřínkový vrch 3,5 Km. Podle mých propočtů to z tohohle místa mělo být maximálně 2 kilometry. Ale přece se tady před zástupkyní něžného pohlaví nerozbrečím. Zachovám kamennou tvář, ale už moc nehecuji. Navíc opět to málo, co ve mně po té příhodě s colou zůstalo, chce ven. Ale druhou stranou. Snažím se na to nemyslet, a ono se to chvíli i daří, ale na občerstvovací stanici piji vodu, která tenhle proces urychluje a myšlenky jsou zpět. Vyrážíme tedy na Velký polom. Jeden z nejkrásnějších kopců v Beskydech. Ale kousek pod vrcholem už to dál nejde. Dokonce se nám povedlo dohnat Fida, což by byl velice cenný skalp, ale já už prostě dál nemohu. Do toho lesa si musím zajít na pár minut odskočit. Posílám tedy Marťu vpřed. Tuto část přeskočím, všem asi je jasné co se teď dělo. Po nějakých 10 minutách opět vycházím zpět na trasu, ale cítím se hůř než předtím. Není motivace, a přichází na mě krize z nedostatků cukru, ale už nechci riskovat, tím že bych do svých rozbouřených střev dal gel nebo něco jiného. Stejně je to jen pár km. Docházím na sjezdovku. Celý závod jsem v přesvědčení, že se jde nahoru, ale ona se jde dolů a nahoru se obchází po cestě. Pustím se do seběhu s vervou, ale musím po chvíli přestat a na chvíli si sednout. Jak zpívají Morčata na útěku: "ve střevech mám křeče, a chce se mi srát." Ale tady uprostřed sjezdovky mi je jasné, že to jen tak nepůjde. Chvíli posedím a když se zdá, že je krize zažehnána, jdu dál. Jenom se modlím, aby mě nepotkala nějaká "nehoda". Od cíle už mě dělí jen asi kilometr a půl dlouhé stoupání. Fuj, to je krize. Už se skoro plazím, ale ten kopec je prostě nekonečný. Konečně konec. Ještě se vyhecuji k běhu a probíhám cílem. V čase 6:48. Marťa nakonec měla čas 6:26.
Nějak divně pokroucený při průběhu cílem :)
Tak zase příští rok. A už teď ohlašuji útok na čas pod 6 hodin. :)

středa 14. srpna 2013

RWE Okolo Ostravy 2013

Po loňském premiérovém startu na závodě Okolo Ostravy, který se jezdí v rámci Cyklomaratontour, jsem ani letos nemohl chybět. A opět na kratší 35ti kilometrové trati, která mi loni sedla a nezajel jsem ji úplně bídně. Letos jsem chtěl loňský výsledek a čas vylepšit. Věděl jsem, že by to mohlo jít, protože loni tam byly rezervy.
V neděli 11.8. jsem se tedy snažil na startu postavit co nejlépe, ale zase ne až tak moc, abych nepřepálil. Ta cca čtvrtá řada se jevila jako správná volba.
Start. A hned do sjezdovky. Jedu do ní trochu rychleji, ale pořád mám rezervu. V polovině vidím že to jde, tak zkouším co to udělá, když půjdu na max. Stejně je to po startu, určitě to stihnu vydýchat. Snažím se jít naplno a postupně předjíždím soupeře. Nahoru vyjíždím celkem vepředu, ale je mi jasné, že to stejně ztratím. Ani mi to nevadí. To zjištění, že dokážu vyjet sjezdovku v dobrém tempu a posunout se někde na hranici 30tho místa, je příjemné a uklidňuje mě následujících pár km, kde vybojované pozice pomalu ztrácím. Nemám krizi, ale radši si zvolním. Nechci se odrovnat hned na začátku. Opět nastupuji až někde ve stoupání před Pustou Polomí. Zde se snažím dostat před pár lidí, ale je zde úzko, takže to jde těžce. Nevadí. V širších pasážích si to vynahrazuji. A ve vesnici se snažím onu skupinku, kterou jsem předjel urvat. Ale drží se dobře. Těším se na asfaltový sjezd k občerstvovačce, ale z Polomi se pokračuje dál proti krátké trase Porubiku. Taky je to mírně z kopce, ale pokud chcete mít na té šotolině dobré tempo, musíte si to celé odšlapat. No dobrá, co mě štve více je to, že mi zase ujíždí dva, které jsem v kopci předjel. Tyhle úseky mi prostě nejdou. Přijíždím k občerstvovací stanici, která je opět umístěná nevhodně. V rychlé úseku. Nevyplácí se zde zastavovat. Za jízdy jenom beru kelímek s ionťákem a jedu dál. Po několika kilometrech asfaltu a rychlé šotoliny před sebou vidím skupinku, která mi ujela. Chci je dojet co nejdřív, ale před tím sjezdem a menším singlem do Zbyslavic se mi to nedaří.
Budu muset zabrat v tom těžkém kopci ve vesnici. Nějaké zde předjíždím, někdo zase předjíždí mě. Parádní souboje. A opět se jde do sjezdu. Pamatuji si, že loni jsem na jeho konci měl pořádnou krizi. Letos je to ještě horší, hned po vjezdu do lesa se odbočuje vlevo, zatím co já jsem po vzoru loňské trati valil rovně. Až páska přes cestu mi řekla, že letos tudy ne. Než ale na tom prachu v kopci zabrzdím, nějaké ty další metry ujíždím. Ach jo. Dneska už druhé sjetí z trasy. To první bylo krátce za Čavisovem, kdy jsme se skupinkou odbočili o zatáčku dřív, a taky si zajeli pár metrů v lese. Stálo mě to asi 5 míst. Teď je to lepší. Propadám se asi jen o jednu pozici, za to však ztrácím čas. Ale cítím se dobře a vím, že už se blížím k cíli. Asfaltka, a za chvíli odbočení k Mezihoří. Tady už jsme dneska jednou jeli. Prvních a posledních 5 km na trase je stejných, jen v opačném směru. Jestli chci ještě něco nahnat, je nejvyšší čas jít do toho naplno. Poslední vážnější kopec. Jedeme tři a já zkouším nastoupit, ale drží se. Aspoň se dostávám do čela skupinky a mohu si diktovat tempo. Mírný sjezd z Klimkovic k Mexiku jedu bez rezerv, ale i tak to udělá jen asi 5 vteřin náskok. Na konci je mírný a krátký výjezd na pole. Zkouším se ještě jednou urvat, ale zase se mi to nedaří. Naštěstí už dokázal zareagovat jen jeden borec. Sám jsem to nečekal, ale sil mám skoro na rozdávání, takže do toho kopečku jdeme do boje. I když nejedeme o vítězství, souboj si užíváme oba. Nakonec odpadá i on a já ještě dojíždím závodnici přede mnou. Poslední singltrack a jsem v cíli. 56 z 160 lidí na startu. Závod jsem odjel kvalitní, zpětně vím, že jsem tu sjezdovku dlouho vydýchával, tam je taky nějaký čas, ale nic hrozného. Spíš jsem čekal umístění lepší. Ale toto zklamání vynahrazuje dosažený čas.
Na závěr ještě musím pogratulovat týmovému kolegovi z Lysacupu Tomášovi Čerovi, který v sobotu vyhrál Krušnotona na jeho královské 250ti kilometrové trati a v neděli bojoval o vítězství na dlouhé 60 km trase, kde nakonec skončil s malou ztrátou druhý. Výkon hodný mistra a já se jen usvědčil že Tom je neskutečný borec. :)

Foto dodám později, až bude nějaké k mání. :)

pondělí 5. srpna 2013

Lysohorský čtyřlístek

Na začátek tohoto reportu se vrátíme zhruba o půl roku zpět, kdy na vyhlášení Lysacupu spatřila světlo světa akce s pohádkovým názvem Lysohorský čtyřlístek. Úkol zněl docela prostě a jasně. Čtyřikrát vyběhnout a seběhnout Lysou. Pokaždé z jiného údolí. Dohromady to dalo asi 70 km s převýšením okolo 4000 metrů.
Závod se pomalu blíží, a mně nezbývá nic jiného než trochu potrénovat a to pokud možno na trase. I když se poběží/půjde po cestách, které znám dobře z Lysacupu, přesto tam je několik úseků, které se v zimě neběhají. Společně s Vaškem a Fidem, který nás vždycky zásobil nějakou zajímavou historkou ze života, se trénovalo příjemně a do startu už jsem měl nachozenou celou trasu. A vzhledem k tomu, že jsem se cítil při trénincích dobře, věřil jsem tomu, že Fida bych mohl při závodě potrápit a snad i porazit. Jenže.....
V pátek v podvečer mě doma vyzvedl Vašek a po chvíli se k nám přidal i Ondra, který společně s Vaškem tvoří dvojici na dlouhých závodech typu B7, HV apod. Měl s námi jet i Fido, ale skolila ho nějaká viróza, tak měl přijet až v sobotu ráno před startem. Zajdeme se zaprezentovat, a už zasedáme ke stolu na parádní pasta párty. Po té se přesouváme do Krásné do penzionu Pod Žorem, kde na nás čekají kolegové z X-Trailu, se kterýma posedíme a po chvíli už se přesunujeme ke Štěpánovi na chatu, kde máme všichni připravený nocleh. Tuhle část přeskočím, protože až na historku se záchodem se nestalo nic zajímavého a přesuneme se rovnou na start. Ten je naplánován na sedmou hodinu ranní, a startuje se od centra závodu v penzionu Beskydy na Visalájích.
Ze začátku se běží zlehka a pomalu, kecáme a v poli panuje dobrá nálada. Na hřebeni Bílý kříž, Grůň se začíná pole natahovat, ale pořád se dá držet slušné tempo. V seběhu do Ústí Poledňany si trochu natahuji krok a snažím se nahnat čas, dokud to jde. Na rozcestí u potoka dobíhám v čase okolo hodiny a začínám stoupat po asfaltovém kopci na Lysou. První polovinu asfaltu jdu s Rudou z VZS, se kterým prohazuji i pár slov, ale po napojení na cestu , která je často využívaná hlavně cyklisty, kteří jedou z Ostravice, se mi začíná vzdalovat. Na turistickou trasu od Šance se napojíme u Kobylanky, a zde už se mi začíná ozývat první krize, zatím to je ale ta "prvního kopce", která by měla po chvíli zmizet. Na Lysou docházím v čase asi 2:20, hlad nemám, tak do sebe kopnu jen colu na uklidnění žaludku, ale to možná byla chyba. Po chvíli procházím přes časovou bránu a spolu s Luďkem nabíháme na trasu vedoucí přes Kykulku do Krásné. Nejdřív se však musím zbavit coly, která mi nedělá vůbec dobře, tak jí před seběhem severní sjezdovky vyhazuji. Krátce na to jdu před Luďka a utíkám mu. Seběh do Krásné jde dobře, jen v půlce dostávám lehce hlad, tak do sebe kopu gel a je zase dobře. Jsem už ve vesnici a začínám cítit, že je něco špatně. Musím přejít do chůze, a tak mě po chvíli dochází Luděk. Cestu po žluté od mostu na Lysou nemám rád, a dělá mi problémy jak při Lysacupu, tak při B7 a tady jsem věděl že to nebude jiné. Už v prvním kopečku mám problémy. Na začátku louky musím zastavit. Aspoň si vytáhnu mp3, když už stojím a mezitím mě dochází Fido, se kterým se vydávám dále. Ale opět musím zastavit. Nohy by šly, ale hlava ne. Ten úsek mezi Krásnou a Malchorem jdu asi hodinu a dvacet minut. Pod sjezdovkou potkávám Tomáše Lichého, který je dnes jako divák, a tak uvítám záminku k chvilkovému zastavení a nabrání sil před závěrečným úsekem. Po chvilkovém pokecu s vítězem Lysacupu 2013, plný sil (na chvíli) vyrážím na vrchol. Zde už něco pojím, hlavně melouny, a další ovoce. Seběh na Mazák si vychutnávám, jako by krize, která mě provázela ještě před chvíli při cestě nahoru ani nepotkala. Dole se ke mě přidává Milan Švidernoch, který při LC vyhrává ankety o nejkrásnějšího účastníka, a někdy to je doslova bezkonkurečně :D. Ten je ale dnes na kole, a doprovází účastníky kousek na cestě mezi Mazákem a Šancí. U ní do sebe kopu Shlehu, a jdu. Horko těžko, ale jdu. A jsem nahoře. Bez pár minut po devíti hodinách boje. Vstupuju tedy do posledního lístku, který by měl být nejkratší a trasu od Rajské boudy nahoru mám rád a pro mě tedy i nejlehčí. To jsem ještě netušil, že právě tenhle výstup bude pro mně asi nejtěžší v životě. Dolů k hotelu Petr Bezruč to bylo v pohodě, ale u korýtka jako by se něco zvrtlo. Dělalo se mi špatně při každém kroku. Ten kilometr od Bezruče k Veličkům jsem šel snad hodinu. 100 metrů dopředu a několik minut to vydýchat. Měl jsem tisíc chutí si tam někde lehnout a už nevstát. Na rozcestí Pod Lukšincem potkám nějakého závodníka, se kterým se naháním většinu závodu. Říká mi, že má křeče. Je to po oné nejtěžší hodině první účastník závodu, kterého potkám, takže na něj čekám. A po chvíli vyrážíme nahoru spolu. Občas má jeden z nás krizi, takže na sebe čekáme, ale jde se teď mnohem lépe než předtím. Dostáváme se na občerstvovačku, která by měla fungovat ještě asi 45 minut, ale polovina věcí buď došla, nebo je sbalená. Přesto dostávám pití a jídlo na cestu dolů na Visaláje. Před tou poslední cestou ještě dostávám křeče do nohou, ale potom co mě zvednou pořadatelé zpět na nohy, dokážu se rozejít. 9 km do cíle, o kterých jsem už před závodem věděl, že budou hodně dlouhé. Naštěstí do nich jdu se slečnou, se kterou se dávám do řeči na Lysé, takže cesta příjemně utíká. Chvíli dokonce i běžíme, ale nakonec se rozhodujeme pro rychlejší chůzi. Limit stíháme, a nějaké minuty už nahánět nechci a ani nejsem schopen. Ty poslední tři kilometry na loukách před cílem se nepříjemně táhnou, ale zvládáme to, a cíl protínáme v čase 13:38. Limit 14 hodin tedy splněný. Ten pocit, že to máte za sebou je úžasný, ale přece jen vím, že něco přes hodinu jsem na trase nechal. I když kdo ví, jak by to všechno bylo. Na to, že jsem to chtěl vzdát už po druhém výstupu, je dokončení celé trasy balzám na duši.
Závod byl organizačně zvládnut na 1, a hlavně by jsem chtěl poděkovat oněm dvěma závodníkům, kteří mi v poslední části pomohli. Kdybych je tam nepotkal, asi bych ze závodu odstoupil.

neděle 30. června 2013

Odřivousův pohár 2013

V Bílovci 22.6. se konal poměrně známý závod Odřivousův pohár. Původně jsem ho ani neměl v plánu, a chtěl se o týden dřív účastnit Brušperského triatlonu. Ale po dlouhém přemýšlení jsem usoudil, že ve vodě bych se plácal ještě dlouho po tom, co by první dobíhali do cíle, a tak jsem se rozhodl pro Odřivouse. Aspoň zjistím, zda mám na biku od koupi silničky nějaký menší posun a zda to byla správná investice.
Jenže to bych nesměl jít večer před závodem na sraz ze základky, odkud jsem se vracel v ranních hodinách poměrně společensky unaven a s myšlenkou, že pro případ neúspěchu mám nějakou výmluvu, usínám.
Ráno je však těžší než obvykle. Poznávám to hned při vzbuzení, kdy mi prostě není zrovna nejlépe. Kecám, takhle špatně mi už nebylo hodně dlouho. Zvažuji, zda se na start postavit, když v prvním kopci ze mě půjde všechno ven. Ne-li dřív. Nakonec nasedám na kolo a jedu do Bílovce. Po cestě se rozhodnu, jestli si zazávodím, nebo budu jen koukat. Do centra závodu však přijíždím celkem svěží, a tak se hned utíkám odprezentovat. Před startem do sebe zkouším dostat něco lehkého, ale nedělá mi to moc dobře, tak na to kašlu. Koukám okolo sebe v poli a říkám si, že jsou všichni nějací nabušení, tak co tady budu proboha dělat? Usuzuji, že se tak většina jen tváří a také zkouším nahodit pohled muže, co jde po vítězství. Jenže bledý a pohublý to moc dobře nejde, tak se radši snažím pouze splynout s davem. Je odstartováno a hned po 20ti metrech čelo závodu začne bloudit. Naštěstí trefuji správný směr a říkám si: hlavně to nepřežeň, jeď pomalu, uvidíš jak to půjde dál. Do prvního kopce vyjíždím docela bez problémů a jediným zaváháním se stává sesednutí z kola kvůli krize závodníka přede mnou. Jinak jde všechno bez problému a v prvním lesním úseku po průjezdu brodem, se ve stoupání začínají tvořit skupinky. V "mojí" skupince nás jede asi 5, a na hlavní cestě vedoucí do Tísku spolupracujeme a dojíždíme závodníky před námi. Následují rychlé úseky, které nás dovedou do stoupání po louce, kde už jede každý za sebe. Tyhle úseky do pomalých kopců, kde skoro točíte "kašpárka" rád nemám, ale paradoxně v nich dokážu předjíždět a vydělávat dost času. Zhruba v polovině trasy přichází úsek, který dobře znají účastníci závodů Porubajk a Okolo Ostravy. Asfaltová cesta vedoucí údolím Setiny. Ačkoli je to mírně z kopce, nedokážu se udržet ve skupině, která mi ujíždí a já si musím tento několika kilometrový úsek odšlapat sám a ztrácím. Dokonce se ani nedokážu zavěsit za dvojici, která mě dojede a vzápětí mi začne ujíždět. Na konci tohoto úseku je však stoupání, kde opět přichází má chvíle a ztrátu stahuji. Na kopci je občerstvovačka, kde jenom beru pití, banán do kapsy a odjíždím. Za chvíli však v lese špatně odbočuji a chvíli bloudím. Než se otočím, ztrácím tak půl minuty. Naštěstí mě snad nikdo nepředjel. Posledních pár kilometrů, a já se snažím přidat. Cítím se dobře a sil mám ještě dost. V rychlém sjezdu, se mi však rychlost málem vymstila. Pravá zatáčka na polní cestě, která utahuje a na jejímž konci leží na zemi poházené větve. Když je spatřím, nemá cenu už brzdit, jenom se zvednu a čekám co se stane. Kolo se mi sice mírně rozskáče pod rukama, ale nic vážného, podle přiloženého videa můžete vidět, že zde někteří borci dopadli i mnohem hůř. Poslední stoupání, zde už jen hlídám umístění. Zjišťuji ale, že za mnou jede soupeř a nebezpečně se přibližuje. Sjezd do cíle už jedu na max. Taky mám při náletu do lesa obrovskou krizi, kdy zastavuji těsně před stromem. Posledních pár metrů a je hotovo. Na to jak jsem ráno vypadal, je pro mě obrovský úspěch, že jsem v cíli. Dokonce na 35. místě z asi 115 účastníků. V kategorii muži 18-29 let dokončuji jako 9. Takový výsledek jsem na startu ani nečekal, takže mohu s odstupem říct, že na okolnosti, které provázely závod, je to jeden z nejlepších závodů, co jsem kdy na kole zajel.Na videu jdu vidět docela často. Ten tmavě modrý dres Xtrailu. :)

pondělí 24. června 2013

Co to tady vlastně je?

Děkuji, že jste zavítali až zde, na stránky, na kterých bych rád publikoval různé články ze závodů jak běžeckých, tak cyklistických. Nepatřím mezi ty, co se rvou o umístění v první desítce pořadí, ale do každého závodu jdu s tím, co nejvíce si ho užít od začátku až do konce. Účastním se hlavně závodů na horských kolech, běhů do vrchu a po vstupu do sportovního týmu X-TRAIL ORLOVÁ pomalu začínám i s běhy na delší trať. Jinak jsem student vysoké školy (těžko říct jak dlouho) a bydlím ve vesnici mezi Ostravou a Beskydy. Jsem zastáncem názoru, že závod je nejlepší trénink, a tomu i odpovídají mé výsledky. :)