Ve středu v podvečeních hodinách jsem byl vyzvednut tím opravdu nejpovolanějším (Licháčem) a jelo se směr Canazei. Na ubytování dorážíme v průběhu čtvrtku a hned si jdeme obhlídnout trasu pátečního Vertical Kilometru. O tomto závodě jsem taky dlouho uvažoval, ale nakonec jsem poslechnul zdravý rozum a přihlášku na něj neodeslal. A byl jsem za to rád hned po pár metrech trati. Něco tak prudkého si beskyďák ani nedovede představit. S Tomem stoupáme asi do poloviny trati, pak usuzuji, že mi to fakt stačí a pomalu scházím dolů.


A je to tady! Když jsem se začínal účastnit Lysacupů, nikdy mě nenapadlo, že za touhle úchylnou zábavou (běháním) pojedu i do Dolomit na závod světové série Skyrunningu. No, a teď jsem tady a probíhám startovním obloukem. Všude okolo spousta fandících lidí, nad námi létá vrtulník, probíháme úzkými uličkami. Nádhera. Všechny obavy jsou zapomenuty a já se začínám soustředit na své cíle. Nebýt poslední, nezvracet, neztratit se, přežít a dokončit v limitu. Po výběhu z města stoupáme sjezdovkou, vytahuji hole, zatím jdu pohodově a přesto se prokousávám pořadím vpřed. Užívám si stoupání bez krize, nádherné počasí a to, že stále předbíhám. Dokonce až tak, že se dostávám do skupinky, kde se kluše, i když sklon tomu moc nenahrává. Jdu si své, občas sosnu gel a za chvíli je tady konec sjezdovky a úsek okolo nějakého rybníka a hotelu. Ten je krásně běžecký a dostává nás až k první občerstvovačce na Passo Pordoi. Probíhá se opět koridorem fandicích lidí, na občerstvovačce doplňuji vodu a pokračuji dále. Na tento úsek jsem odhadoval od startu cca hodinu, když všechno půjde dobře a jsem tady za cca 54 minut, což je parádní, přece jen jsme na šestém kilometru a máme nastoupáno už nějakých 800 metrů. Následující část jsme šli včera, takže aspoň chvílí vím, co mě čeká. Nikam se neženu, ale bohužel se zde jde v "koloně". Sice tím šetřím síly, na každém širším místě ale předbíhám co nejvíce lidí. V serpentinách už jde slyšet naprosto neskutečný kotel ve Forcelle, beru za to, když se dá, jdu to do svahu, na zatáčky kašlu, získávám pár míst a průchod sedlem si opravdu užívám. Takovou atmosféru v Česku jen tak člověk nezažije. Odevzdávám hole, piju, sním tyčinku a běžím dále. Jak jsem se již dříve zmínil, z nadmořské výšky jsem měl opravdu respekt, ale teď nevím, čím to může být, ale jsem plný energie. Možná tím, že jsem šel spodek opravdu na pocit a nikam se nehnal, možná mou tréninkovou metodou s šátkem přes pusu, ale klušu i to, co ostatní chodí.
Závěrem chci poděkovat Vaškovi za společné beskydské tréninky a zapůjčení holí a ledvinky a spolucestujícím za příjemně strávenou dovolenou.
Tak snad zase za rok!!!
Autoři fotek: Gabka Lichá a Vojta Gawlas
(Článek byl původně pro stránky www.xtrail.cz, tam je v plném znění i s fotografiemi, zde je jen zkopírován za pomocí Ctrl C + Ctrl V.)