Porubajk Marathon

Dva týdny po Bolaticích jsem se postavil na start dalšího známého maratonu a to Porubajku, dříve známý pod názvem Škodabike. Loni jsem neúspěšně bojoval s dlouhou tratí, letos už jsem jí chtěl porazit. Příprava sice nic moc, ale bylo to lepší než rok minulý. Na start přijíždím s předstihem, prezentace probíhá bez problémů, tak mám čas si ještě najet pár koleček okolo Hlavní třídy s Napohodu! bike teamem a pokecat se známými. Ve startovním koridoru mi drží místo týmoví kolegové Tomáš s Luďkem na začátku druhé poloviny více než 400 členného pole závodníků. Čeká nás 68 km dlouhá trasa, tak volím taktiku až na první občerstvovačku jet  pohodově a pak se uvidí. Po startu se kupodivu nikam nežene, až na sjezdovku se jede tempo, kdy spíše předjíždím a nestojí mě to ani moc sil. Sjezdovka opět vyjetá bez problémů, na singl vjíždím hned za kolegou Martinem, ale že je to on si všímám až když ho předjíždím. Přichází můj neoblíbený úsek za Mexikem. Letos je zde nový povrch, a tak to jede trochu rychleji, přesto to tu nemám rád. Následují přejezdy luk, lesů a polí až před Panský mlýn, kde následuje cyklokrosová vložka. Kolo dávám na rameno a vybíhám. Až na občerstvení se teď pojede po asfaltu, který se začne ke konci i mírně zvedat a nikdo zde nechce jet na čele, takže to beru na sebe a sjíždím lidi před námi. Musím si ale pak odpočinout, a protože tam není nikdo, kdo by v tempu pokračoval, trochu ztrácíme. Na občerstvovačce mám čas 57 minut po startu, jsou zde nějaké problémy s čepováním pití, po chvíli už ale mám plný bidon v ruce a do kapsy beru gel, do ruky jablko a jedu dále. Přichází trochu nezáživná pasáž, která je letos obohacena o kameny vysypanou cestu. Tady mi to moc nejede, ztrácím nějaké pozice, dostává se přede mne i známý z Lysacupu Ruda z VZS. Dobře se mi jede až ve stoupání do Jakubčovic, kde si dělám náskok před skupinou za mnou a trochu se přibližuji k malé skupince, která mi odjela v kamenné pasáži. Tuto skupinku dojíždím na asfaltové cyklostezce u Podvihova, kde spolupracujeme a i když na rovinkách dosahujeme rychlosti přes 50 km/h, stihnu si odpočinout a něco pojíst. Ale když do sebe láduji gel, stihne mi tak jeho polovina spadnout přímo na nohu, což se jeví u sladkého, lepivého gelu v jarním počasí plném včel, vos a podobných bezobratlých živočichů jako menší problém. Snažím se to neřešit, stejně to neovlivním. V dalším kopci skupinku trhám, ale na konci mám menší krizi ve výjezdu, musím seskočit, takže jsme zase pospolu. Ve sjezdu po louce za Podvihovským hřbitovem neodhadnu opačně klopenou zatáčku a ta mě vynáší kolmo do příkopy a najednou se ocitám metr ve vzduchu. Kola se se zemí dotknou asi o dva metry později, už je pozdě točit, pouštím to rovně do škarpy, naštěstí to ustávám a můžu jet dále. O chvíli později už ale takové štěstí nemám a protože celkem nabušeně vypadající slečna jedoucí přede mnou padá ve sjezdu, musím to položit na blátě taky. Zvedám se, na asfaltu do Nových Sedlic jí dojíždím a společně doháníme ztrátu.

V následujícím kopci, který je nejdelší na trati, ale začínám mít poprvé křeče. Není to nic hrozného zatím, přesto mě to nutí změnit tempo a do kopce se začínám trápit. Následující úseky v lesích se nesou ve znamení dojetí bez větších problému na občerstvovačku v Polomi, kde do sebe dávám sůl, nějaké to ovoce a jedu vstříc poslední části, kterou navíc znám skoro zpaměti. Sjezd do Zátiší je moje nejoblíbenější část trati, letos je však lehce pozměněn a ochuzen o nejhezčí pasáže, přesto si ho užívám, což už se přes intenzivní křeče nedá tvrdit o následujícím výjezdu do Horní Lhoty, kde už cítím ztuhlé nohy a je mi jasné, že dojezd do cíle nebude úplně zadarmo. Z Horní do Dolní Lhoty je to z kopce, takže se tady dá jet na maximum, nejhorší chvíle však přichází před Krásným Polem. Trasa tady nově točí do lesa o jednu odbočku dříve, tak se musím vrátit a seskočit z kola, abych vyběhl menší kopeček. Nahoře mě ale chytne ta nejhorší křeč, kterou jsem kdy měl. Nohu už mám zapnutou v SPD, tak jí nedokážu vypnout, natáhnout a ani nijak pokrčit. Snažím se šlapat jenom levou, která na tom není až tak hrozně, abych nezastavil, protože kdyby se to stalo, byl by to konec. Po 100 metrovém úseku, který je pro mě to nejtěžší co mi Porubajk letos nabídl nohu trochu rozhýbu ale už nedokážu se nikam hnát a jedu už jen tak, abych moc neztratil a dostal se do cíle. Po výjezdu z posledního lesa ještě zkouším nastoupit skupince se kterou se sjedeme, ale všichni zareagují a já už nemám sílu odpovědět na další nástup, takže cílem projíždím v křečích na 152. místě v čase 3:17. V cíli odhazuji kolo a několik dalších minut se pro křeče nedokážu ani pohnout. Ale i tak jsem se závodem spokojený. Čas byl nad moje očekávání, příští rok se zkusím přiblížit až k oněm třem hodinám.