Salomon Slezský maraton 2013

Druhý ročník horského maratonu, který opět pořádal Salomon-run z Frýdku-Místku proběhl opět v Dolní Lomné 17.8. A stejně jako loni, ani letos jsem nechyběl na startu. Trochu netradičně jsem do Lomné vyrazil už v pátek odpoledne, kde jsem měl jakožto člen X-Trailu připraven doprovodný program, začínající předzávodní Pasta párty.
Ale já bych se ve svém blogu přesunul až na sobotní ráno, kdy se do centra závodu začali sjíždět taková běžecká esa, jakými Cypra, Zemaník, Kotyk, Kasalík, Sventek, Najvert a mnoho dalších bezesporu jsou. Na prezentaci jsme jako dárek dostali parádní běžeckou čepici i s úpravou na poušť, což bylo právě to poslední, co mi k startu na poušti scházelo. :D Takže nejvyšší čas o něčem takovém uvažovat. :D
V 9:30 se tedy asi 300 členné startovní pole vydalo směrem na Kozubovou. Já se snažil začít pomaleji, ale nějak to nešlo, a pořád jsem zrychloval. V prvním vážnějším kopci, jsem si ale řekl, že už toho blbnutí bylo dost, teď se začni šetřit. Ono vlastně jsem si to ani neřekl tak nějak z dobré vůle, spíš jsem měl krizi. Ale pořád to bylo v pohodě a pod kontrolou. Na vrchol Kozubové dorážím asi po 45 minutách, a společně s Michalem se zastavujeme a čekáme na Janču, která dorazila asi minutku po nás.

                                                                 S Michalem na Kozubové
Hřebenovku běžíme spolu, ale v seběhu cítím výhodu dlouhých nohou, takže si natahuji krok, a vcelku bez potíží zrychluji. Do Košařisek dorážím asi po půl hodince, a těším se na první občerstvovačku, kterou jsme si zde jako tým X-Trail Orlová připravili. Dávám si meloun, piju vodu a koukám, kdo zrovna přibíhá. V době, kdy si říkám, že už bych se mohl zvednou a běžet dál, přibíhá Marťa, kterou jsem tu tak brzo nečekal, když ještě na kopci před ní byl Michal s Janou. Musela je někde předběhnout. Počkám až se občerství a na další kopec vyrážím s ní. Ve stoupání jí vždycky poodběhnu, ale pak na ní počkám. Tempo máme dobré, a ve dvou se to vždycky lépe táhne. Pod vrcholem má ale lehké křeče, a ani tejpy ji už nesedí, takže u chaty Ostrý je strhává. Za chvílí je po problémech, a společně běžíme k chatě Kamenitý. Poslední kilometr potkáváme závodníky, kteří běží už z občerstvovací stanice, a občas s někým prohodíme pár slov. My na stanici doplňujeme vodu a já si na chvíli sedám, zatímco Marťa do sebe láduje gel, nebo něco takového. Za chvíli už vidíme přibíhat Majku, což znamená nejvyšší čas vyrazit. Na společné části potkáváme ještě Michala s Jančou, která si stěžuje na kolena. Za chvíli jsme na Slavíči, kde jen tak mezi řečí říkám, že vychlazená Kofola by vážně bodla. Tahle myšlenka nás neopustí, takže běžím do Hospody koupit malou kofču, kterou společně vypijeme a běžíme dál. Čeká nás hřebenovka až na Malý Polom. A já pomalu začínám poznávat, že nachlazení se kterým jsem šel na start, se při běhu v horách nevypotí, a že když mě ty naražené žebra na biku nebolely, nejsou vyléčené. Do toho přichází únava, a tak se rozhoduji, že na naší Xtrail občerstovavče v sedle Malého Polomu to zabalím. Na této části jsem ale uvítal, že v tom nejsem sám. Marťa mě podržela, a dotáhla v tempu do toho sedla. Za to jí zpětně děkuji. Ale opět nepoučen z předchozích nezdarů jsem se napil Coly, která jde opět ven, a bere sebou celou snídani. A však je mi dobře. Cítím se lehký, a tak se s vervou pouštím do úseku, ze kterého jsem měl největší strach. 6 km v lese, kde vůbec nevím na kterém kilometru se nacházím, a kolik mi ještě zbývá alespoň do nějaké malé civilizace. Ale teď se cítím hodně dobře, takže přebírám funkci tahouna naší dvojice. Naopak Marťu zase chytají křeče a necítí se vůbec dobře. Říkám si, díky bohu, že máme krizi každý v jiném místě, jinak by jsme už dávno skončili. Občas popojdem, ale spíš se snažím hecovat k lehkému klusu. Síla mě opouští na rozcestí, který ukazuje Muřínkový vrch 3,5 Km. Podle mých propočtů to z tohohle místa mělo být maximálně 2 kilometry. Ale přece se tady před zástupkyní něžného pohlaví nerozbrečím. Zachovám kamennou tvář, ale už moc nehecuji. Navíc opět to málo, co ve mně po té příhodě s colou zůstalo, chce ven. Ale druhou stranou. Snažím se na to nemyslet, a ono se to chvíli i daří, ale na občerstvovací stanici piji vodu, která tenhle proces urychluje a myšlenky jsou zpět. Vyrážíme tedy na Velký polom. Jeden z nejkrásnějších kopců v Beskydech. Ale kousek pod vrcholem už to dál nejde. Dokonce se nám povedlo dohnat Fida, což by byl velice cenný skalp, ale já už prostě dál nemohu. Do toho lesa si musím zajít na pár minut odskočit. Posílám tedy Marťu vpřed. Tuto část přeskočím, všem asi je jasné co se teď dělo. Po nějakých 10 minutách opět vycházím zpět na trasu, ale cítím se hůř než předtím. Není motivace, a přichází na mě krize z nedostatků cukru, ale už nechci riskovat, tím že bych do svých rozbouřených střev dal gel nebo něco jiného. Stejně je to jen pár km. Docházím na sjezdovku. Celý závod jsem v přesvědčení, že se jde nahoru, ale ona se jde dolů a nahoru se obchází po cestě. Pustím se do seběhu s vervou, ale musím po chvíli přestat a na chvíli si sednout. Jak zpívají Morčata na útěku: "ve střevech mám křeče, a chce se mi srát." Ale tady uprostřed sjezdovky mi je jasné, že to jen tak nepůjde. Chvíli posedím a když se zdá, že je krize zažehnána, jdu dál. Jenom se modlím, aby mě nepotkala nějaká "nehoda". Od cíle už mě dělí jen asi kilometr a půl dlouhé stoupání. Fuj, to je krize. Už se skoro plazím, ale ten kopec je prostě nekonečný. Konečně konec. Ještě se vyhecuji k běhu a probíhám cílem. V čase 6:48. Marťa nakonec měla čas 6:26.

Nějak divně pokroucený při průběhu cílem :)

Tak zase příští rok. A už teď ohlašuji útok na čas pod 6 hodin. :)

RWE Okolo Ostravy 2013

Po loňském premiérovém startu na závodě Okolo Ostravy, který se jezdí v rámci Cyklomaratontour, jsem ani letos nemohl chybět. A opět na kratší 35ti kilometrové trati, která mi loni sedla a nezajel jsem ji úplně bídně. Letos jsem chtěl loňský výsledek a čas vylepšit. Věděl jsem, že by to mohlo jít, protože loni tam byly rezervy.
V neděli 11.8. jsem se tedy snažil na startu postavit co nejlépe, ale zase ne až tak moc, abych nepřepálil. Ta cca čtvrtá řada se jevila jako správná volba.
Start. A hned do sjezdovky. Jedu do ní trochu rychleji, ale pořád mám rezervu. V polovině vidím že to jde, tak zkouším co to udělá, když půjdu na max. Stejně je to po startu, určitě to stihnu vydýchat. Snažím se jít naplno a postupně předjíždím soupeře. Nahoru vyjíždím celkem vepředu, ale je mi jasné, že to stejně ztratím. Ani mi to nevadí. To zjištění, že dokážu vyjet sjezdovku v dobrém tempu a posunout se někde na hranici 30tho místa, je příjemné a uklidňuje mě následujících pár km, kde vybojované pozice pomalu ztrácím. Nemám krizi, ale radši si zvolním. Nechci se odrovnat hned na začátku. Opět nastupuji až někde ve stoupání před Pustou Polomí. Zde se snažím dostat před pár lidí, ale je zde úzko, takže to jde těžce. Nevadí. V širších pasážích si to vynahrazuji. A ve vesnici se snažím onu skupinku, kterou jsem předjel urvat. Ale drží se dobře. Těším se na asfaltový sjezd k občerstvovačce, ale z Polomi se pokračuje dál proti krátké trase Porubiku. Taky je to mírně z kopce, ale pokud chcete mít na té šotolině dobré tempo, musíte si to celé odšlapat. No dobrá, co mě štve více je to, že mi zase ujíždí dva, které jsem v kopci předjel. Tyhle úseky mi prostě nejdou. Přijíždím k občerstvovací stanici, která je opět umístěná nevhodně. V rychlé úseku. Nevyplácí se zde zastavovat. Za jízdy jenom beru kelímek s ionťákem a jedu dál. Po několika kilometrech asfaltu a rychlé šotoliny před sebou vidím skupinku, která mi ujela. Chci je dojet co nejdřív, ale před tím sjezdem a menším singlem do Zbyslavic se mi to nedaří.

Budu muset zabrat v tom těžkém kopci ve vesnici. Nějaké zde předjíždím, někdo zase předjíždí mě. Parádní souboje. A opět se jde do sjezdu. Pamatuji si, že loni jsem na jeho konci měl pořádnou krizi. Letos je to ještě horší, hned po vjezdu do lesa se odbočuje vlevo, zatím co já jsem po vzoru loňské trati valil rovně. Až páska přes cestu mi řekla, že letos tudy ne. Než ale na tom prachu v kopci zabrzdím, nějaké ty další metry ujíždím. Ach jo. Dneska už druhé sjetí z trasy. To první bylo krátce za Čavisovem, kdy jsme se skupinkou odbočili o zatáčku dřív, a taky si zajeli pár metrů v lese. Stálo mě to asi 5 míst. Teď je to lepší. Propadám se asi jen o jednu pozici, za to však ztrácím čas. Ale cítím se dobře a vím, že už se blížím k cíli. Asfaltka, a za chvíli odbočení k Mezihoří. Tady už jsme dneska jednou jeli. Prvních a posledních 5 km na trase je stejných, jen v opačném směru. Jestli chci ještě něco nahnat, je nejvyšší čas jít do toho naplno. Poslední vážnější kopec. Jedeme tři a já zkouším nastoupit, ale drží se. Aspoň se dostávám do čela skupinky a mohu si diktovat tempo. Mírný sjezd z Klimkovic k Mexiku jedu bez rezerv, ale i tak to udělá jen asi 5 vteřin náskok. Na konci je mírný a krátký výjezd na pole. Zkouším se ještě jednou urvat, ale zase se mi to nedaří. Naštěstí už dokázal zareagovat jen jeden borec. Sám jsem to nečekal, ale sil mám skoro na rozdávání, takže do toho kopečku jdeme do boje. I když nejedeme o vítězství, souboj si užíváme oba. Nakonec odpadá i on a já ještě dojíždím závodnici přede mnou. Poslední singltrack a jsem v cíli. 56 z 160 lidí na startu. Závod jsem odjel kvalitní, zpětně vím, že jsem tu sjezdovku dlouho vydýchával, tam je taky nějaký čas, ale nic hrozného. Spíš jsem čekal umístění lepší. Ale toto zklamání vynahrazuje dosažený čas.
Na závěr ještě musím pogratulovat týmovému kolegovi z Lysacupu Tomášovi Čerovi, který v sobotu vyhrál Krušnotona na jeho královské 250ti kilometrové trati a v neděli bojoval o vítězství na dlouhé 60 km trase, kde nakonec skončil s malou ztrátou druhý. Výkon hodný mistra a já se jen usvědčil že Tom je neskutečný borec. :)

Foto dodám později, až bude nějaké k mání. :)

Lysohorský čtyřlístek

Na začátek tohoto reportu se vrátíme zhruba o půl roku zpět, kdy na vyhlášení Lysacupu spatřila světlo světa akce s pohádkovým názvem Lysohorský čtyřlístek. Úkol zněl docela prostě a jasně. Čtyřikrát vyběhnout a seběhnout Lysou. Pokaždé z jiného údolí. Dohromady to dalo asi 70 km s převýšením okolo 4000 metrů.
Závod se pomalu blíží, a mně nezbývá nic jiného než trochu potrénovat a to pokud možno na trase. I když se poběží/půjde po cestách, které znám dobře z Lysacupu, přesto tam je několik úseků, které se v zimě neběhají. Společně s Vaškem a Fidem, který nás vždycky zásobil nějakou zajímavou historkou ze života, se trénovalo příjemně a do startu už jsem měl nachozenou celou trasu. A vzhledem k tomu, že jsem se cítil při trénincích dobře, věřil jsem tomu, že Fida bych mohl při závodě potrápit a snad i porazit. Jenže.....
V pátek v podvečer mě doma vyzvedl Vašek a po chvíli se k nám přidal i Ondra, který společně s Vaškem tvoří dvojici na dlouhých závodech typu B7, HV apod. Měl s námi jet i Fido, ale skolila ho nějaká viróza, tak měl přijet až v sobotu ráno před startem. Zajdeme se zaprezentovat, a už zasedáme ke stolu na parádní pasta párty. Po té se přesouváme do Krásné do penzionu Pod Žorem, kde na nás čekají kolegové z X-Trailu, se kterýma posedíme a po chvíli už se přesunujeme ke Štěpánovi na chatu, kde máme všichni připravený nocleh. Tuhle část přeskočím, protože až na historku se záchodem se nestalo nic zajímavého a přesuneme se rovnou na start. Ten je naplánován na sedmou hodinu ranní, a startuje se od centra závodu v penzionu Beskydy na Visalájích.

Ze začátku se běží zlehka a pomalu, kecáme a v poli panuje dobrá nálada. Na hřebeni Bílý kříž, Grůň se začíná pole natahovat, ale pořád se dá držet slušné tempo. V seběhu do Ústí Poledňany si trochu natahuji krok a snažím se nahnat čas, dokud to jde. Na rozcestí u potoka dobíhám v čase okolo hodiny a začínám stoupat po asfaltovém kopci na Lysou. První polovinu asfaltu jdu s Rudou z VZS, se kterým prohazuji i pár slov, ale po napojení na cestu , která je často využívaná hlavně cyklisty, kteří jedou z Ostravice, se mi začíná vzdalovat. Na turistickou trasu od Šance se napojíme u Kobylanky, a zde už se mi začíná ozývat první krize, zatím to je ale ta "prvního kopce", která by měla po chvíli zmizet. Na Lysou docházím v čase asi 2:20, hlad nemám, tak do sebe kopnu jen colu na uklidnění žaludku, ale to možná byla chyba. Po chvíli procházím přes časovou bránu a spolu s Luďkem nabíháme na trasu vedoucí přes Kykulku do Krásné. Nejdřív se však musím zbavit coly, která mi nedělá vůbec dobře, tak jí před seběhem severní sjezdovky vyhazuji. Krátce na to jdu před Luďka a utíkám mu. Seběh do Krásné jde dobře, jen v půlce dostávám lehce hlad, tak do sebe kopu gel a je zase dobře. Jsem už ve vesnici a začínám cítit, že je něco špatně. Musím přejít do chůze, a tak mě po chvíli dochází Luděk. Cestu po žluté od mostu na Lysou nemám rád, a dělá mi problémy jak při Lysacupu, tak při B7 a tady jsem věděl že to nebude jiné. Už v prvním kopečku mám problémy. Na začátku louky musím zastavit. Aspoň si vytáhnu mp3, když už stojím a mezitím mě dochází Fido, se kterým se vydávám dále. Ale opět musím zastavit. Nohy by šly, ale hlava ne. Ten úsek mezi Krásnou a Malchorem jdu asi hodinu a dvacet minut. Pod sjezdovkou potkávám Tomáše Lichého, který je dnes jako divák, a tak uvítám záminku k chvilkovému zastavení a nabrání sil před závěrečným úsekem. Po chvilkovém pokecu s vítězem Lysacupu 2013, plný sil (na chvíli) vyrážím na vrchol. Zde už něco pojím, hlavně melouny, a další ovoce. Seběh na Mazák si vychutnávám, jako by krize, která mě provázela ještě před chvíli při cestě nahoru ani nepotkala. Dole se ke mě přidává Milan Švidernoch, který při LC vyhrává ankety o nejkrásnějšího účastníka, a někdy to je doslova bezkonkurečně :D. Ten je ale dnes na kole, a doprovází účastníky kousek na cestě mezi Mazákem a Šancí. U ní do sebe kopu Shlehu, a jdu. Horko těžko, ale jdu. A jsem nahoře. Bez pár minut po devíti hodinách boje. Vstupuju tedy do posledního lístku, který by měl být nejkratší a trasu od Rajské boudy nahoru mám rád a pro mě tedy i nejlehčí. To jsem ještě netušil, že právě tenhle výstup bude pro mně asi nejtěžší v životě. Dolů k hotelu Petr Bezruč to bylo v pohodě, ale u korýtka jako by se něco zvrtlo. Dělalo se mi špatně při každém kroku. Ten kilometr od Bezruče k Veličkům jsem šel snad hodinu. 100 metrů dopředu a několik minut to vydýchat. Měl jsem tisíc chutí si tam někde lehnout a už nevstát. Na rozcestí Pod Lukšincem potkám nějakého závodníka, se kterým se naháním většinu závodu. Říká mi, že má křeče. Je to po oné nejtěžší hodině první účastník závodu, kterého potkám, takže na něj čekám. A po chvíli vyrážíme nahoru spolu. Občas má jeden z nás krizi, takže na sebe čekáme, ale jde se teď mnohem lépe než předtím. Dostáváme se na občerstvovačku, která by měla fungovat ještě asi 45 minut, ale polovina věcí buď došla, nebo je sbalená. Přesto dostávám pití a jídlo na cestu dolů na Visaláje. Před tou poslední cestou ještě dostávám křeče do nohou, ale potom co mě zvednou pořadatelé zpět na nohy, dokážu se rozejít. 9 km do cíle, o kterých jsem už před závodem věděl, že budou hodně dlouhé. Naštěstí do nich jdu se slečnou, se kterou se dávám do řeči na Lysé, takže cesta příjemně utíká. Chvíli dokonce i běžíme, ale nakonec se rozhodujeme pro rychlejší chůzi. Limit stíháme, a nějaké minuty už nahánět nechci a ani nejsem schopen. Ty poslední tři kilometry na loukách před cílem se nepříjemně táhnou, ale zvládáme to, a cíl protínáme v čase 13:38. Limit 14 hodin tedy splněný. Ten pocit, že to máte za sebou je úžasný, ale přece jen vím, že něco přes hodinu jsem na trase nechal. I když kdo ví, jak by to všechno bylo. Na to, že jsem to chtěl vzdát už po druhém výstupu, je dokončení celé trasy balzám na duši.

Závod byl organizačně zvládnut na 1, a hlavně by jsem chtěl poděkovat oněm dvěma závodníkům, kteří mi v poslední části pomohli. Kdybych je tam nepotkal, asi bych ze závodu odstoupil.