Dvojice závodů v běhu do schodů se uskutečnila dva týdny po sobě nejdříve na Ostravské radnici a pak v Olomoucké budově RCO. Ostrava mi sedla, čas jsem jsem si oproti loňsku zlepšil o více než čtvrt minuty, všech 465 s náběhem po Prokešově náměstí jsem vyběhl za 2:48. Na finále to sice ještě nestačilo, i tak jsem byl s výkonem spokojen.
Do Olomouce jsem pak vyrazil za sbíráním zkušeností a místní trať mi svou charakteristikou moc nesedla. Dlouhý, asi 300-metrový náběh jsem neběžel na maximum a snažil se šetřit na 18 pater s celkovým počtem 420 schodů. Tady dost možná i díky jednotvárnosti schodiště jsem se trochu trápil, přesto jsem byl s výkonem na trati spokojen. Výsledný čas byl proto pro mě lehkým zklamáním, když se stopky zastavily na hodnotě 2:47. Příští rok to chci zde minimálně o deset vteřin vylepšit, rezervy byly hlavně na onom dlouhém rozběhu.
čtvrtek 6. listopadu 2014
pondělí 6. října 2014
Ostravský chachar
Domácí závod, trasa najetá metr po metru a po Okolo Ostravy jsem se cítil dobře a věřil jsem si. Všechno to vzalo za své jen asi 30 metrů po startu, kdy jsem při výjezdu ze zatáčky přehazoval a při šlápnutí se ozvala rána a bylo po závodě. Přervaný řetěz. Nářadí jsem neměl, zkusil jsem si někde sehnat nýtovačku,ale než jsem s k ní asi ve třetím stanu dostal a začal to dávat do kupy, ztráta byla už moc velká , tak se ze mě stal možná i rekordman na Chacharovi v celé jeho historii, protože tak brzo asi nikdo ještě neskončil.
neděle 14. září 2014
RWE Cyklomaraton tour OkoloOstravy
Na tento závod jezdím jen proto, že na kratší 35ti kilometrové trati mám kategorii Muži 19-23 let. Letos jsem chtěl vylepšit loňské patnácté místo právě z této kategorie.
Na startu se stavím cca do té čtvrté řady, ale hned na sjezdovce se začínám propadat. Oproti rokům minulým mi to do ní vůbec nejede. Dokonce musím deset metrů před vrcholem seskočit a zbytek vyběhnout, což se mi zde nestalo už pár let. Následující úsek k Mexiku je ve znamení sjíždění ztráty, bohužel si to musím většinou odšlapat sám, protože nikomu se moc nechce jet. Taky si to v lese mezi Mexikem a lázněmi odtrpím a musím si na chvíli odpočinout. Před koncem lesa mě dojíždí Tomáš z Napohodu bike teamu, který ale dneska nezávodí a chce to dnes pojmout jako trénink. To se mi hodí, protože Tomáš je na trochu jiné úrovni než já, a pokud dnes nepojede na max, zkusím se s ním držet. Sjíždíme směrem na Čavisov, přejezd přes hlavní cestu a za chvíli už lehce stoupáme na poli, kde je neskutečná výheň. Toma nechávám trochu odjet, jsem rád, že si jedu svoje, natož abych se musel držet něčího rychlejší tempa. V lesním sjezdu si však nějak ohýbám sedlo, nevím jak se mi to povedlo, každopádně teď musím jet na kole, jehož posed by vyhovoval čtyřprocentní menšině. Nemám u sebe klíč, kterým by se to dalo spravit a tak mě čeká necelých třicet kilometrů s tímto hendikepem. Po rovinkách a sjezdech do Zátiší to není až tak hrozné, peklo mě čeká ve stoupání na Pustou Polom. Na sedle se nedá pořádně sedět, šlapat ve stoje je taky blbost, tak trpím. Nevím jestli to je kvůli potížím se sedlem, nebo mám málo najeto, ale necítím se vůbec dobře. Vzpomínám na to, že v minulých letech mi to tady nedělalo moc problémy. Jsem rád, že se dokážu držet skupinky akorát tak na dohled a až jak se najede na asfalt, pomalu je sjíždím. Za Pustou Polomí už jedu s nimi, je nás asi šest, držím se vzadu, potřebuji si odpočinout a v tomhle dlouhém mírném klesání se to přímo nabízí. I tak šlapeme rychlostí hodně přes 40km/h. Tomáš nás s občasným vystřídáním dotáhne až na občerstvovačku, kde beru jen vodu a hned makám dále. Chvíli jedu osamocený, po chvíli se zase sjíždíme. Na rovinkách mám sílu tahat, do kopců však ztrácím a vždycky musím sjíždět. V kopci přes Zbyslavice jsem rád, že se ještě držím, skupina se trhá, zůstávám zhruba v jejím středu, přesto jsem doufal, že bych tady mohl zkusit poodjet. Rychlý průjezd následujícím lesem a dostáváme se do posledního stoupání k lázním Klimkovice. Zase jedeme pospolu, necítím se na to, že bych tady nastoupil, Tomáš začíná trochu odjíždět, což mě děsí, protože ostatní ve skupince pomalu odjíždějí za ním. Snažím se jet to svoje, držet si Toma na přijatelnou vzdálenost a najednou koukám, že jedu sám na čele skupiny s menším náskokem. Na kopci mi to ale dlouho nevydrží a zase se zařazuji abych se nechal trochu vytáhnout. Tempo se kousek před cílem stupňuje, každá vteřina na vydechnutí se může hodit. Na štěrk do lesa odbočuji ve skupině jako čtvrtý, jede se na maximum, mám strach z nějakého pádu, v takových rychlostech, kdy máte velkou kadenci šlapání i na nejtěžší převod je to tady hodně záludné, i když to je relativně široké. Taky se v mírné, ale uskákané zatáčce borcovi přede mnou rozskáče kolo, musí hodně zpomalit, brzdím taky a i když se nakonec před něj dostanu, ztrácím několik vteřin na první dva, které už nesjedu. Do posledního kilometru jsem na čele naší teď už jen asi čtyřčlenné skupiny a na chvíli se zase schovám. Jedu z posledního a chci trochu nabrat síly na finiš. Sjezd do půlky sjezdovky a těžké brzdy na velkých nerovnostech, aby jsme se srovnali na úzkou pěšinu v lese. Jsem třetí, máme ale malé rozestupy. Na můj vkus však biker, za kterým jedu, je moc opatrný, ale nemůžu ho předjet a ten první nám mírně odjíždí. Dostáváme se na posledních pár set metrů, kde beru obrovskou hlubokou kaluž a ztrácím tak kontakt. Teď už to bude jen o uhájení příčky. Nájezd na cílovou rovinku, soupeř za mnou nastupuje, dostává se vedle mě, spurtujeme sice o místo, které neznamená v žádné kategorii bednu, přesto do toho dáváme vše. Nechtěně ho lehce zavírám u bariéry, hned si to uvědomuji, chci to vybojovat v regulérním souboji a tak mu nechávám prostor. Přesto prohrávám o 4 desetiny sekundy a končím na 35.místě. V kategorii z toho je pak místo sedmé. Jsem spokojený, i přes zmíněné problémy jsem odjel většinu závodu ve skupině, o které jsem si nemyslel, že bych se v ní dokázal držet a parádně jsem si zazávodil.
Na startu se stavím cca do té čtvrté řady, ale hned na sjezdovce se začínám propadat. Oproti rokům minulým mi to do ní vůbec nejede. Dokonce musím deset metrů před vrcholem seskočit a zbytek vyběhnout, což se mi zde nestalo už pár let. Následující úsek k Mexiku je ve znamení sjíždění ztráty, bohužel si to musím většinou odšlapat sám, protože nikomu se moc nechce jet. Taky si to v lese mezi Mexikem a lázněmi odtrpím a musím si na chvíli odpočinout. Před koncem lesa mě dojíždí Tomáš z Napohodu bike teamu, který ale dneska nezávodí a chce to dnes pojmout jako trénink. To se mi hodí, protože Tomáš je na trochu jiné úrovni než já, a pokud dnes nepojede na max, zkusím se s ním držet. Sjíždíme směrem na Čavisov, přejezd přes hlavní cestu a za chvíli už lehce stoupáme na poli, kde je neskutečná výheň. Toma nechávám trochu odjet, jsem rád, že si jedu svoje, natož abych se musel držet něčího rychlejší tempa. V lesním sjezdu si však nějak ohýbám sedlo, nevím jak se mi to povedlo, každopádně teď musím jet na kole, jehož posed by vyhovoval čtyřprocentní menšině. Nemám u sebe klíč, kterým by se to dalo spravit a tak mě čeká necelých třicet kilometrů s tímto hendikepem. Po rovinkách a sjezdech do Zátiší to není až tak hrozné, peklo mě čeká ve stoupání na Pustou Polom. Na sedle se nedá pořádně sedět, šlapat ve stoje je taky blbost, tak trpím. Nevím jestli to je kvůli potížím se sedlem, nebo mám málo najeto, ale necítím se vůbec dobře. Vzpomínám na to, že v minulých letech mi to tady nedělalo moc problémy. Jsem rád, že se dokážu držet skupinky akorát tak na dohled a až jak se najede na asfalt, pomalu je sjíždím. Za Pustou Polomí už jedu s nimi, je nás asi šest, držím se vzadu, potřebuji si odpočinout a v tomhle dlouhém mírném klesání se to přímo nabízí. I tak šlapeme rychlostí hodně přes 40km/h. Tomáš nás s občasným vystřídáním dotáhne až na občerstvovačku, kde beru jen vodu a hned makám dále. Chvíli jedu osamocený, po chvíli se zase sjíždíme. Na rovinkách mám sílu tahat, do kopců však ztrácím a vždycky musím sjíždět. V kopci přes Zbyslavice jsem rád, že se ještě držím, skupina se trhá, zůstávám zhruba v jejím středu, přesto jsem doufal, že bych tady mohl zkusit poodjet. Rychlý průjezd následujícím lesem a dostáváme se do posledního stoupání k lázním Klimkovice. Zase jedeme pospolu, necítím se na to, že bych tady nastoupil, Tomáš začíná trochu odjíždět, což mě děsí, protože ostatní ve skupince pomalu odjíždějí za ním. Snažím se jet to svoje, držet si Toma na přijatelnou vzdálenost a najednou koukám, že jedu sám na čele skupiny s menším náskokem. Na kopci mi to ale dlouho nevydrží a zase se zařazuji abych se nechal trochu vytáhnout. Tempo se kousek před cílem stupňuje, každá vteřina na vydechnutí se může hodit. Na štěrk do lesa odbočuji ve skupině jako čtvrtý, jede se na maximum, mám strach z nějakého pádu, v takových rychlostech, kdy máte velkou kadenci šlapání i na nejtěžší převod je to tady hodně záludné, i když to je relativně široké. Taky se v mírné, ale uskákané zatáčce borcovi přede mnou rozskáče kolo, musí hodně zpomalit, brzdím taky a i když se nakonec před něj dostanu, ztrácím několik vteřin na první dva, které už nesjedu. Do posledního kilometru jsem na čele naší teď už jen asi čtyřčlenné skupiny a na chvíli se zase schovám. Jedu z posledního a chci trochu nabrat síly na finiš. Sjezd do půlky sjezdovky a těžké brzdy na velkých nerovnostech, aby jsme se srovnali na úzkou pěšinu v lese. Jsem třetí, máme ale malé rozestupy. Na můj vkus však biker, za kterým jedu, je moc opatrný, ale nemůžu ho předjet a ten první nám mírně odjíždí. Dostáváme se na posledních pár set metrů, kde beru obrovskou hlubokou kaluž a ztrácím tak kontakt. Teď už to bude jen o uhájení příčky. Nájezd na cílovou rovinku, soupeř za mnou nastupuje, dostává se vedle mě, spurtujeme sice o místo, které neznamená v žádné kategorii bednu, přesto do toho dáváme vše. Nechtěně ho lehce zavírám u bariéry, hned si to uvědomuji, chci to vybojovat v regulérním souboji a tak mu nechávám prostor. Přesto prohrávám o 4 desetiny sekundy a končím na 35.místě. V kategorii z toho je pak místo sedmé. Jsem spokojený, i přes zmíněné problémy jsem odjel většinu závodu ve skupině, o které jsem si nemyslel, že bych se v ní dokázal držet a parádně jsem si zazávodil.
úterý 5. srpna 2014
Lysohorský čtyřlístek
Čtyřikrát a dost. To je heslo závodu, který pořádá stejná parta, co Lysacup. Už kvůli tomuhle stojí se na závod přihlásit. Historicky první Mistrovství České Republiky v Ultra Sky-marathonu. Kvůli tomuhle stojí závod absolvovat. Trasa dlouhá 69 kilometrů s převýšením 4000 metrů je postavená tak, aby závodníci, kterých se na start postavilo zhruba 300, vystoupali na Lysou čtyřikrát, pokaždé z jiné strany a při návratu na Švarnou Hanku absolvovali tzv "apendix."
Startuje se v 7 ráno právě u chaty Švarná Hanka a už před startem je horko, že se člověk zapotí a to ještě nic nedělá. Ze začátku se běží pohodové tempo a klesá se do Masarykova údolí, kde se zrovna zvedá mlha v Beskydech. Po chvíli ale začínáme stoupat. I když už teď je opravdu vedro, stále se cítím dobře a na první Lysou dorážím v čase 1:28, což se mi zdá rychlejší než jsem čekal. Lehce se občerstvím a už spěchám dolů směrem na Krásnou. Tento seběh je okořeněný výstupem na Kykulku, ale příjemně utíká, což už se moc nedá říct o napojení se na žlutou značku a stoupání na Lysou. Tady to opravdu nemám rád, a nyní se v tom utvrzuji. Potřeboval bych se zchladit, ale stín je v nedohlednu, teda spíše na konci téhle proklatě dlouhé a prudké louky. Takže opatrně shazuji sluneční brýle na zem a když se nikdo moc nedívá, ohýbám se pro ně a dávám tvář do orosené trávy. Na chvíli to pomáhá, bohužel v lese to není pak o moc lepší. Při té pomalejší chůzi do prudkého kopce si stíhám všímat lidí okolo mě. Vidím, že morálka ostatních závodníků je v tom vedru na bodu mrazu. Trochu mě to uklidňuje, moc se nepropadám.
Po necelých čtyřech hodinách od startu zdolávám Lysou podruhé. Chvíli se zdržuji na občerstvovačce, je tady s kým pokecat, čas mám dobrý, takže není kam spěchat. Po nějakých deseti minutách se vydávám do třetího lístku. Seběh po těch šutrech, jejichž počet stoupá úměrně s počtem uběhnutých kilometrů a procentem klesání, mě vůbec nebaví a už se těším až budu dole. Těším se, že se zchladím v potoce, který teče okolo trasy a když dobíhám k místu, ve kterém by to šlo, nestačím věřit vlastním očím. Vašek, ten který mi vždy dával na podobných závodech obrovské obklady, paradoxně kromě 5BV, který jsme absolvovali spolu, nyní vylézá z potoka a když mě spatří, jde na něm poznat překvapení. Zatímco já se oplachuji, popisuje mi, že měl velké problémy se stehny a tak se vydáváme dále společně. Za chvíli mu utíkám a užívám si toho, že jsem před ním. Netrvá to ale dlouho, v kopci už mám krizi, tak na něj čekám. Když dojde, domlouváme se, že na nějaký výsledek už oba kalíme a dojdeme to společně. Stoupání od Šance se tak nějak dá vyjít bez větších problémů, to že jdu s někým rychlejším, mě dostává dopohody, kecáme a najednou jsme zase na Lysé.
Tady na občerstvení mám trochu problém s trávením, takže to co se nepovedlo strávit nechávám v nedalekém keři. Čtvrtý lístek běžíme až na Hradovou, kde protéká přes cestu potok, a tak se v něm velmi zajímavým způsobem ochlazujeme. Pro kolemjdoucí turistky je to určitě zajímavá podívaná. Dostáváme se až pod To. Nejde to ani nazvat. Někdo tomu říká sjezdovka, někdo tak, že to ani nedokážu napsat. Když jsem To viděl, málem se mnou seklo. Musel jsem lehnout do trávy a pár minut ten pohled vydýchat. Když už se odvážím vylézt nahoru, jde to pekelně těžce. Kdyby hlavní organizátor nebyl vizáží spíše kulturista a stál zrovna vedle mě, asi bych ho přetáhl trekovou holí. Na více už bych se nezmohl. Na konec té sluncem zalité sjezdovky docházím vyčerpán a musím si na chvíli sednout na zem. Stejnou akci opakuji i Pod Lukšincem, kde při tom dokonce asi možná i omdlévám, protože najednou jsem vůbec netušil, kde to jsem a co se v posledních chvílích událo. Prostě okno z ničeho nic. Na hodinkách je ale podobný čas jaký jsem měl při výstupu k rozcestníku a venku stále svítí slunko. Tak to asi bylo jen chvilkové zatmění, ale na psychice mi to moc nepřidá. To už se mnou dávno nejde Vašek, který vypadá docela svěží a trhá se pod sjezdovkou. Pomalým tempem se snažím dostat naposledy na Lysou, kde chci závod ukončit. Cítím se opravdu špatně, navíc po předchozím kolapsu je to už o zdraví. Na vrcholu se ale dozvídám dvě zprávy. Jednak, že se možná nevejdu do auta organizátorů a tak stejně budu muset jít dále pěšky a jednak, že se nejde závěrečný apendix, tedy, prodloužení trasy o pár kilometrů těsně před cílem. Navíc na občerstvení došla cola a pivo, tak jenom ležím na zemi a čekám co bude. Pak ke mě přichází jedna holčina, co zde dělá pořadatelku s kelímkem coly. Prý jí mají trochu pro ty nejvážnější případy schovanou. Ani nedokážu poděkovat, jenom jí na to odvětím, že v tom případě nevím, jestli je dobře nebo špatně, že jsem colu dostal. Po půl hodině už jsem trochu schopen se hýbat a tak se vydávám vstříc konci. Musím. Už jenom kvůli Vaškovi, který by mi to odstoupení připomínal a vyčítal minimálně do dalšího ročníku. Tahle cesta už je skoro v pohodě. Jediné, co mě trochu stresuje je značka na Vyšní Mohelnici, že do cíle už to je JEN 10 kilometrů. Sice jsem nevěděl, kolik to je přesně z Visalájí na Švarnou Hanku, ale že by to bylo tolik, se mi nechce věřit.Naštěstí ta značka je ze staré verze trati, u které se měl jít onen apendix. Kousek před cílem se to nepříjemně táhne, ale ještě to dokážu rozběhnout, abych to měl co nejdříve za sebou. Když už konečně projdu cílem v čase 13:16:58, jsem šťastný jako tornádo nad obytnou zónou. Z toho pocitu mě ani nevytrhne poznámka jednoho z organizátorů, mimochodem nejčastějšího účastníka Lysacupu, který mi při sundávání čipu říká něco o tom, že vypadám nějak mrtvě a bledě. Nyní je mi všechno jedno. Tady už mě nikdo neuvidí. Nebo snad jo......??
Startuje se v 7 ráno právě u chaty Švarná Hanka a už před startem je horko, že se člověk zapotí a to ještě nic nedělá. Ze začátku se běží pohodové tempo a klesá se do Masarykova údolí, kde se zrovna zvedá mlha v Beskydech. Po chvíli ale začínáme stoupat. I když už teď je opravdu vedro, stále se cítím dobře a na první Lysou dorážím v čase 1:28, což se mi zdá rychlejší než jsem čekal. Lehce se občerstvím a už spěchám dolů směrem na Krásnou. Tento seběh je okořeněný výstupem na Kykulku, ale příjemně utíká, což už se moc nedá říct o napojení se na žlutou značku a stoupání na Lysou. Tady to opravdu nemám rád, a nyní se v tom utvrzuji. Potřeboval bych se zchladit, ale stín je v nedohlednu, teda spíše na konci téhle proklatě dlouhé a prudké louky. Takže opatrně shazuji sluneční brýle na zem a když se nikdo moc nedívá, ohýbám se pro ně a dávám tvář do orosené trávy. Na chvíli to pomáhá, bohužel v lese to není pak o moc lepší. Při té pomalejší chůzi do prudkého kopce si stíhám všímat lidí okolo mě. Vidím, že morálka ostatních závodníků je v tom vedru na bodu mrazu. Trochu mě to uklidňuje, moc se nepropadám.
čtvrtek 31. července 2014
Chlebovický krpál
Po loňském prvním ročníku jsem se i letos postavil na start tohoto krátkého, ale těžkého závodu. Tento závod má sice jen 1500 metrů na délku, ale zejména v jeho druhé polovině se musí nastoupat 200 výškových metrů na sjezdovku a jako třešnička na dortu je pak necelých 100 schodů na rozhlednu.
Kvůli termínovým kolizím s různými akcemi jsem se na závod vydal sám, ale krátce po prezenci jsem potkal několik svých známých zejména z Lysacupu, takže čekání na start příjemně ubíhalo. Na startu jsem se však cítil velmi v depresích, protože při rozbíhání jsem nedokázal uběhnout v celku ani 100 metrů.
Po odstartování však jako by ze mě všechno spadlo a běželo se mi velmi dobře. Na asfaltu se držím s Martinem Ryzím, který mi po náběhu do terénu lehce uteče, ale stále ho mám před sebou maximálně 10 metrů. Na sjezdovku nabíháme kousek od sebe, ale pomalu mi začíná utíkat. Já si přecházím postupně do chůze a pomalu se dotahuji na další soupeře přede mnou. Za každým se vždycky chvíli vytáhnu a pak jdu před něj. Na rozhledně mám náskok na dalšího za mnou více než jedno patro, tak už se nikam neženu a cíle dosahuji v čase 11:57. O minutu a čtvrt lepší než v loňském ročníku, což jsem za předstartovních podmínek v žádném případě nečekal. V celkovém pořadí to pak stačilo na 21. místo z 61.startujících. Ještě před vyhlášením jsem se šel společně s Martinem a Lysacupovou špičkou Radimem Kasalíkem a Víťou Otevřelem vykoupat v potoce. Na vyhlášení si pak Radim s Víťou došli pro ceny za umístění na bedně a já si ještě došel pro cenu v tombole. I když to tak před startem nevypadalo, nakonec z toho byl jeden z nejlepších závodů prozatímní sezony.
Kvůli termínovým kolizím s různými akcemi jsem se na závod vydal sám, ale krátce po prezenci jsem potkal několik svých známých zejména z Lysacupu, takže čekání na start příjemně ubíhalo. Na startu jsem se však cítil velmi v depresích, protože při rozbíhání jsem nedokázal uběhnout v celku ani 100 metrů.
Po odstartování však jako by ze mě všechno spadlo a běželo se mi velmi dobře. Na asfaltu se držím s Martinem Ryzím, který mi po náběhu do terénu lehce uteče, ale stále ho mám před sebou maximálně 10 metrů. Na sjezdovku nabíháme kousek od sebe, ale pomalu mi začíná utíkat. Já si přecházím postupně do chůze a pomalu se dotahuji na další soupeře přede mnou. Za každým se vždycky chvíli vytáhnu a pak jdu před něj. Na rozhledně mám náskok na dalšího za mnou více než jedno patro, tak už se nikam neženu a cíle dosahuji v čase 11:57. O minutu a čtvrt lepší než v loňském ročníku, což jsem za předstartovních podmínek v žádném případě nečekal. V celkovém pořadí to pak stačilo na 21. místo z 61.startujících. Ještě před vyhlášením jsem se šel společně s Martinem a Lysacupovou špičkou Radimem Kasalíkem a Víťou Otevřelem vykoupat v potoce. Na vyhlášení si pak Radim s Víťou došli pro ceny za umístění na bedně a já si ještě došel pro cenu v tombole. I když to tak před startem nevypadalo, nakonec z toho byl jeden z nejlepších závodů prozatímní sezony.
sobota 12. července 2014
Valašský hrb
Není moc času na psaní, a tak jeden kratší report z Akademického Mistrovství ČR v horském běhu. Ten se konal v rámci závodu Valašský hrb na trati s parametry 30km/900m. Oproti loňskému ročníku, kdy to byly bahenní lázně, letos byla trasa většinou na suchu avšak přibylo více spadlých stromů přes cestu.
Start bez problémů, rozbíhám to zhruba z poloviny startovního pole. Zhruba na pátém kilometru mě však bohužel zase začaly bolet kolena, následek nedoléčené Jesenické stovky a bolest mě doprovázela až do cíle. Nejhorší to bylo klasicky v sebězích, kdy jsem skoro nemohl běžet a byl jsem rád, že jdu. Přesto jsem v polovině trati na otáčce otáčel o 10 minut rychleji a doufal jsem, že bych se mohl přiblížit ke třem hodinám. Ve druhé polovině a zvláště pak v úseku od poslední občerstvovačky až do cíle mi ale začalo pomalu docházet a v běhu mě držely jenom energetické gely. Cílem jsem proběhl na 110. místě z necelých dvou set přihlášených lidí v čase 3:22.V rámci akademiků to pak stačilo na 18té místo.
Start bez problémů, rozbíhám to zhruba z poloviny startovního pole. Zhruba na pátém kilometru mě však bohužel zase začaly bolet kolena, následek nedoléčené Jesenické stovky a bolest mě doprovázela až do cíle. Nejhorší to bylo klasicky v sebězích, kdy jsem skoro nemohl běžet a byl jsem rád, že jdu. Přesto jsem v polovině trati na otáčce otáčel o 10 minut rychleji a doufal jsem, že bych se mohl přiblížit ke třem hodinám. Ve druhé polovině a zvláště pak v úseku od poslední občerstvovačky až do cíle mi ale začalo pomalu docházet a v běhu mě držely jenom energetické gely. Cílem jsem proběhl na 110. místě z necelých dvou set přihlášených lidí v čase 3:22.V rámci akademiků to pak stačilo na 18té místo.
středa 18. června 2014
Jesenická stovka
Po létech strávených na závodech v Beskydech, jsem si chtěl rozšířit obzory a rozhodl vyrazit taky někam jinam. Jeseníky se jevily jako správná volba. Navíc oficiální horskou stovku ještě ve svých nohách nemám, protože 5BV se prostě nedá počítat. Takže první ročník Jesenické stovky, organizovanou částí týmu vnitřních bojovníků, jsem musel otestovat.
Na závod vyrážím tradičně s Vaškem, netradičně vlakem. Víkend premiér začíná už na cestě, kdy se vezu poprvé s Regiem a jsem unešen nabízeným komfortem. Po přestupu do ČD, kdy už je to pro mě vlaková klasika, se dáváme do řeči s dalším závodníkem, organizátorem H8, Lukášem Tomčíkem. Ten cestu zakončí pozváním na svůj závod, které potvrzujeme a po vystoupení z vlaku se už jen s Vaškem vydávám na cestu Šumperkem do centra závodu. Tam se zaregistrujeme, vybalíme tábor a jdeme si koupit do Kauflandu večeři. Ten je však ve večerních hodinách značně vykoupený, tak beru za vděk dýňové housky s vysočinou a pařížský salát. Ani chvíli se nerozmýšlím, jestli je to před závodem to pravé a za pár minut už trávím na karimatce v hale. Hodinu před startem se začínáme pomalu dávat do kupy, naposledy zajdu na "normální" sociální zařízení a jdu se oblékat. Před tímto závodem jsem pořídil několik nových věcí do výbavy a už se nemůžu dočkat, až je vyzkouším i v ostré zátěži. Jsou to boty Adidas Kanadia 6, batoh Salomon Agile 17, čelovka Tesla Zoom 3w a kompresní ponožky. Hodinu před půlnocí už stojíme nastoupení a značně natěšení na startu. Ten proběhne v naprosté pohodě a bez velkých řečí, jak jsem zvyklý z většiny jiných závodů a lehkým během se vydáváme do Jesenických lesů.
Pod první kopec dobíhám klusem, v kopci přecházím do chůze a soustředím se na jeden z mnoha svých osobních cílů. Nepoblít se v prvním kopci. To se mi i přes značně odvážnou večeři daří bez problémů. Na prvním rozcestí asi 3km po startu, kdy už se tvoří menší skupinky, chvilku váháme kam dále. Já navrhuji jít doprava po žluté značce, ale 9 z 10 lidí říká, že doleva. Nechci zůstat v lesích sám (tmy se nebojím, ale nemám jí rád), tak se vydávám s davem. Běžíme delší dobu z kopce a mě hlavou proběhne myšlenka. "A teď si vem, že se tady budeš šplhat nahoru". Zasměji se tomu a běžím dále. Po chvíli začneme stoupat a podle malých odrazek na stromech to vypadá že jdeme dobře. Pochyby mám v momentě, kdy odbočujeme z cesty do lesa. Odrazky tu pořád jsou, tak si jenom říkám, co si to organizátoři přichystali za překvapení, a lezu. A to doslova, protože pod nějakými stromy musím lézt po čtyřech. Čelovky, které se však vrací proti mě, se slovy, že prý jdeme špatně, mě ale rychle staví zpět na nohy. Musíme se vrátit (já vám to říkal). Takže hezky do toho dlouhého seběhu, tedy nyní je to vlastně výběh. Ztratilo se nás asi deset, mimo jiné tady poznávám Jirku Piechowicze a Marka Balcara. Oba mnohem rychlejší než já a podobně s rychlostí vypadá i zbytek skupiny. Musím makat, abych tady nezůstal sám. Dostáváme se po zhruba čtyřech kilometrech navíc zpět k rozcestníku, kde jsem před necelou půl hodinou pronesl něco o tom, že musíme po žluté, a až teď je mě vyslyšeno. Jsme úplně poslední, takže musím makat dále. Za chvíli se dělíme, já se držím Jirky a po pár minutách začneme dobíhat chodce.
Na první kontrolu se dostáváme chvíli po půlnoci. Moc se nezdržujeme a běžíme dále. Pořád se držím Jirky, trochu mě to překvapuje, že mi neutíká a ani mě to nestojí tolik sil navíc. V kopcích jsem na tom možná i lépe, na běžeckých úsecích zase tahá on. Při průběhu nějakou vesnicí se ale dávám do řeči s dalším, co si s námi pobloudil a Jirku necháváme běžet. Střídáme klus s chůzí, kecáme a vzájemně si pomáháme v nějakých těžších pasážích na orientaci. Noc je luxusní, počasí se drží, jasno, trochu s větrem ale dá se jít v kraťasích a jedné krátké a jedné dlouhé vrstvě.
Kousek za druhou kontrolou, potkáváme na kraji cesty Marka, kterého se hned ptám, co se děje, abych se dověděl, že spadl a končí. Výron v kotníku nevypadá vůbec dobře. Marek mě ještě odkazuje na Ramzovou, kde si za jedním stromem schoval před závodem colu, že on už jí nebude potřebovat a já jdu válčit dále. Trasa vede přes různé vesničky, které v noci vyvolávají pocit vylidněného světa. Po několika kilometrech se v lese scházíme zase ve více lidech, protože se opět nemůže najít značka. Poučen z předchozích nezdarů, se zastavuji a čekám, kam se půjde. Po pár minutách to vypadá, že je značka opět nalezena, tak běžíme dále. Menší výstup a hřebenovka na Tři kameny a pak opět dlouhý seběh. Tady se zase stihnu ztratit, naštěstí to je jen asi 500 metrů navíc. Nové Losiny, a přes kopec do Branné. Zde nastala další obrovská chyba, kdy sleduji čelovky pár set metrů před sebou a nekoukám po značce. Když skupinku doběhnu, dovídám se, že není značka. Naštěstí se napojujeme na nějakou asfaltovou cestu, po které jdeme, ale nedá mi to a společně s dalším závodníkem zastavuji a studujeme mapu. Špatně usuzujeme, že jsme ze značky sešly na pravou stranu a proto se musíme vrátit a jít dále okolo řeky, dokud značku neprotneme. Po pár minutách se začíná rozednívat, ale my stále jsme na žádnou další cestu nenarazili. Když ta naše asfaltka začíná stoupat v lese a pak dokonce i vypadá, že už končí, rozhodujeme se, že se vrátíme úplně tam, odkud jsme přišli. Trvá nám dalších asi 10 minut, než doběhneme na místo, odkud jsme se vraceli, a protože je už trochu světlo, vidíme most přes řeku na hlavní cestu, na kterou se musíme dostat. Po té se dostáváme do Branné. Doma jsem zjistil, že jsme se při prvním špatném odhadu otáčeli jen asi 50 metrů od napojení na značku.....
Přichází další psychická bomba v podobě pár kilometrů po hlavní asfaltové cestě. Po peklu z 5BV jsem na jakoukoli takovou cestu alergický, bloudění pár minut zpět tomu nepřidá. Ve vesnici to naštěstí končí, konečně je tu i pramen, tak doplňuji vodu a po chvíli se vydávám dále. Všímám si odbočení značky, jdu po ní a narazím na tajnou kontrolu, kde je i občerstvovačka s kofolou a ovocem. Po noci je to jako polití živou vodou. Následující úsek roklí a další pasáže střídavě běžím, abych stáhl co nejvíce z toho co jsem ztratil. Opět se potkávám s kolegou z prvního bloudění a spolu se dostáváme až na Ramzovou. Samozřejmě pořád se nacházím ve víkendu špatných rozhodnutí a tak místo toho abychom šli sjezdovku napříč, sbíháme jí kompletně až dolů, a pak si jí zase poctivě vyšlápneme. Ještě k tomu mě v seběhu začíná píchat v koleni, což mě nenechává chladným, protože se bolest objevuje překvapivě brzo. Přesto ještě běžíme až k Vražednému potoku, kde se trhám a stoupám na Šerák.
V polovině mě však začne v koleni bolet i při výstupu a občas to je tak velká bolest, že musím zastavit a chvíli tu bolest vydýchávat. Vzpomínám na to, jak jsem bláhově doufal, že největší bolest tohoto víkendu byl problém s pařížákem a vysočinou na onom sociálním zařízení. Na Šerák docházím s obrovským sebezapřením a vím, že se musím dát do kupy. Snažím se pořádně pojíst, polykám něco na utišení bolesti a piji energeťák. Po trochu delší chvíli vycházím zase s mým spolubojovníkem dále. Na Keprník, a dolů do sedla. Z kopce dolů však koleno bolí více než je obvyklé, nepomohl mu ani lék na potlačení bolesti a tak se rozhoduji skončit. Vím, že jít s tou bolestí dalších 50 kilometrů bude mít následky, takže radši ukončím dříve než bude pozdě a pohodovou chůzí docházím na Červenohorské sedlo, kde sedám na autobus zpět do Šumperku.
Tam už jsou v cíli první čtyři borci, kteří byli v cíli v čase okolo 12 hodin, což je neuvěřitelný výkon. Pro mě docela překvapivě brzy, dochází i Vašek, který bojoval čtrnáct a půl hodiny. V cíli se pak dozvěděl, že netrefil tajnou kontrolu v Branné a dostal půl hodiny penalizaci. I tak ale Vašku, klobouk dolů. Bude mi ctí s tebou letos opět bojovat na 5BV, ačkoli jsem si jist, že letos tam zemřu.
A taky by jsem chtěl poděkovat kolegovi z Prahy, se kterým jsem šel většinu své trasy, ale neznám ani jeho jméno. Pokud to někdy budeš číst, díky za podporu při nočním a následně i ranním běhu. :)
Na závod vyrážím tradičně s Vaškem, netradičně vlakem. Víkend premiér začíná už na cestě, kdy se vezu poprvé s Regiem a jsem unešen nabízeným komfortem. Po přestupu do ČD, kdy už je to pro mě vlaková klasika, se dáváme do řeči s dalším závodníkem, organizátorem H8, Lukášem Tomčíkem. Ten cestu zakončí pozváním na svůj závod, které potvrzujeme a po vystoupení z vlaku se už jen s Vaškem vydávám na cestu Šumperkem do centra závodu. Tam se zaregistrujeme, vybalíme tábor a jdeme si koupit do Kauflandu večeři. Ten je však ve večerních hodinách značně vykoupený, tak beru za vděk dýňové housky s vysočinou a pařížský salát. Ani chvíli se nerozmýšlím, jestli je to před závodem to pravé a za pár minut už trávím na karimatce v hale. Hodinu před startem se začínáme pomalu dávat do kupy, naposledy zajdu na "normální" sociální zařízení a jdu se oblékat. Před tímto závodem jsem pořídil několik nových věcí do výbavy a už se nemůžu dočkat, až je vyzkouším i v ostré zátěži. Jsou to boty Adidas Kanadia 6, batoh Salomon Agile 17, čelovka Tesla Zoom 3w a kompresní ponožky. Hodinu před půlnocí už stojíme nastoupení a značně natěšení na startu. Ten proběhne v naprosté pohodě a bez velkých řečí, jak jsem zvyklý z většiny jiných závodů a lehkým během se vydáváme do Jesenických lesů.
Pod první kopec dobíhám klusem, v kopci přecházím do chůze a soustředím se na jeden z mnoha svých osobních cílů. Nepoblít se v prvním kopci. To se mi i přes značně odvážnou večeři daří bez problémů. Na prvním rozcestí asi 3km po startu, kdy už se tvoří menší skupinky, chvilku váháme kam dále. Já navrhuji jít doprava po žluté značce, ale 9 z 10 lidí říká, že doleva. Nechci zůstat v lesích sám (tmy se nebojím, ale nemám jí rád), tak se vydávám s davem. Běžíme delší dobu z kopce a mě hlavou proběhne myšlenka. "A teď si vem, že se tady budeš šplhat nahoru". Zasměji se tomu a běžím dále. Po chvíli začneme stoupat a podle malých odrazek na stromech to vypadá že jdeme dobře. Pochyby mám v momentě, kdy odbočujeme z cesty do lesa. Odrazky tu pořád jsou, tak si jenom říkám, co si to organizátoři přichystali za překvapení, a lezu. A to doslova, protože pod nějakými stromy musím lézt po čtyřech. Čelovky, které se však vrací proti mě, se slovy, že prý jdeme špatně, mě ale rychle staví zpět na nohy. Musíme se vrátit (já vám to říkal). Takže hezky do toho dlouhého seběhu, tedy nyní je to vlastně výběh. Ztratilo se nás asi deset, mimo jiné tady poznávám Jirku Piechowicze a Marka Balcara. Oba mnohem rychlejší než já a podobně s rychlostí vypadá i zbytek skupiny. Musím makat, abych tady nezůstal sám. Dostáváme se po zhruba čtyřech kilometrech navíc zpět k rozcestníku, kde jsem před necelou půl hodinou pronesl něco o tom, že musíme po žluté, a až teď je mě vyslyšeno. Jsme úplně poslední, takže musím makat dále. Za chvíli se dělíme, já se držím Jirky a po pár minutách začneme dobíhat chodce.
Na první kontrolu se dostáváme chvíli po půlnoci. Moc se nezdržujeme a běžíme dále. Pořád se držím Jirky, trochu mě to překvapuje, že mi neutíká a ani mě to nestojí tolik sil navíc. V kopcích jsem na tom možná i lépe, na běžeckých úsecích zase tahá on. Při průběhu nějakou vesnicí se ale dávám do řeči s dalším, co si s námi pobloudil a Jirku necháváme běžet. Střídáme klus s chůzí, kecáme a vzájemně si pomáháme v nějakých těžších pasážích na orientaci. Noc je luxusní, počasí se drží, jasno, trochu s větrem ale dá se jít v kraťasích a jedné krátké a jedné dlouhé vrstvě.
Kousek za druhou kontrolou, potkáváme na kraji cesty Marka, kterého se hned ptám, co se děje, abych se dověděl, že spadl a končí. Výron v kotníku nevypadá vůbec dobře. Marek mě ještě odkazuje na Ramzovou, kde si za jedním stromem schoval před závodem colu, že on už jí nebude potřebovat a já jdu válčit dále. Trasa vede přes různé vesničky, které v noci vyvolávají pocit vylidněného světa. Po několika kilometrech se v lese scházíme zase ve více lidech, protože se opět nemůže najít značka. Poučen z předchozích nezdarů, se zastavuji a čekám, kam se půjde. Po pár minutách to vypadá, že je značka opět nalezena, tak běžíme dále. Menší výstup a hřebenovka na Tři kameny a pak opět dlouhý seběh. Tady se zase stihnu ztratit, naštěstí to je jen asi 500 metrů navíc. Nové Losiny, a přes kopec do Branné. Zde nastala další obrovská chyba, kdy sleduji čelovky pár set metrů před sebou a nekoukám po značce. Když skupinku doběhnu, dovídám se, že není značka. Naštěstí se napojujeme na nějakou asfaltovou cestu, po které jdeme, ale nedá mi to a společně s dalším závodníkem zastavuji a studujeme mapu. Špatně usuzujeme, že jsme ze značky sešly na pravou stranu a proto se musíme vrátit a jít dále okolo řeky, dokud značku neprotneme. Po pár minutách se začíná rozednívat, ale my stále jsme na žádnou další cestu nenarazili. Když ta naše asfaltka začíná stoupat v lese a pak dokonce i vypadá, že už končí, rozhodujeme se, že se vrátíme úplně tam, odkud jsme přišli. Trvá nám dalších asi 10 minut, než doběhneme na místo, odkud jsme se vraceli, a protože je už trochu světlo, vidíme most přes řeku na hlavní cestu, na kterou se musíme dostat. Po té se dostáváme do Branné. Doma jsem zjistil, že jsme se při prvním špatném odhadu otáčeli jen asi 50 metrů od napojení na značku.....
Přichází další psychická bomba v podobě pár kilometrů po hlavní asfaltové cestě. Po peklu z 5BV jsem na jakoukoli takovou cestu alergický, bloudění pár minut zpět tomu nepřidá. Ve vesnici to naštěstí končí, konečně je tu i pramen, tak doplňuji vodu a po chvíli se vydávám dále. Všímám si odbočení značky, jdu po ní a narazím na tajnou kontrolu, kde je i občerstvovačka s kofolou a ovocem. Po noci je to jako polití živou vodou. Následující úsek roklí a další pasáže střídavě běžím, abych stáhl co nejvíce z toho co jsem ztratil. Opět se potkávám s kolegou z prvního bloudění a spolu se dostáváme až na Ramzovou. Samozřejmě pořád se nacházím ve víkendu špatných rozhodnutí a tak místo toho abychom šli sjezdovku napříč, sbíháme jí kompletně až dolů, a pak si jí zase poctivě vyšlápneme. Ještě k tomu mě v seběhu začíná píchat v koleni, což mě nenechává chladným, protože se bolest objevuje překvapivě brzo. Přesto ještě běžíme až k Vražednému potoku, kde se trhám a stoupám na Šerák.
V polovině mě však začne v koleni bolet i při výstupu a občas to je tak velká bolest, že musím zastavit a chvíli tu bolest vydýchávat. Vzpomínám na to, jak jsem bláhově doufal, že největší bolest tohoto víkendu byl problém s pařížákem a vysočinou na onom sociálním zařízení. Na Šerák docházím s obrovským sebezapřením a vím, že se musím dát do kupy. Snažím se pořádně pojíst, polykám něco na utišení bolesti a piji energeťák. Po trochu delší chvíli vycházím zase s mým spolubojovníkem dále. Na Keprník, a dolů do sedla. Z kopce dolů však koleno bolí více než je obvyklé, nepomohl mu ani lék na potlačení bolesti a tak se rozhoduji skončit. Vím, že jít s tou bolestí dalších 50 kilometrů bude mít následky, takže radši ukončím dříve než bude pozdě a pohodovou chůzí docházím na Červenohorské sedlo, kde sedám na autobus zpět do Šumperku.
Tam už jsou v cíli první čtyři borci, kteří byli v cíli v čase okolo 12 hodin, což je neuvěřitelný výkon. Pro mě docela překvapivě brzy, dochází i Vašek, který bojoval čtrnáct a půl hodiny. V cíli se pak dozvěděl, že netrefil tajnou kontrolu v Branné a dostal půl hodiny penalizaci. I tak ale Vašku, klobouk dolů. Bude mi ctí s tebou letos opět bojovat na 5BV, ačkoli jsem si jist, že letos tam zemřu.
A taky by jsem chtěl poděkovat kolegovi z Prahy, se kterým jsem šel většinu své trasy, ale neznám ani jeho jméno. Pokud to někdy budeš číst, díky za podporu při nočním a následně i ranním běhu. :)
čtvrtek 29. května 2014
Porubajk Marathon
Dva týdny po Bolaticích jsem se postavil na start dalšího známého maratonu a to Porubajku, dříve známý pod názvem Škodabike. Loni jsem neúspěšně bojoval s dlouhou tratí, letos už jsem jí chtěl porazit. Příprava sice nic moc, ale bylo to lepší než rok minulý. Na start přijíždím s předstihem, prezentace probíhá bez problémů, tak mám čas si ještě najet pár koleček okolo Hlavní třídy s Napohodu! bike teamem a pokecat se známými. Ve startovním koridoru mi drží místo týmoví kolegové Tomáš s Luďkem na začátku druhé poloviny více než 400 členného pole závodníků. Čeká nás 68 km dlouhá trasa, tak volím taktiku až na první občerstvovačku jet pohodově a pak se uvidí. Po startu se kupodivu nikam nežene, až na sjezdovku se jede tempo, kdy spíše předjíždím a nestojí mě to ani moc sil. Sjezdovka opět vyjetá bez problémů, na singl vjíždím hned za kolegou Martinem, ale že je to on si všímám až když ho předjíždím. Přichází můj neoblíbený úsek za Mexikem. Letos je zde nový povrch, a tak to jede trochu rychleji, přesto to tu nemám rád. Následují přejezdy luk, lesů a polí až před Panský mlýn, kde následuje cyklokrosová vložka. Kolo dávám na rameno a vybíhám. Až na občerstvení se teď pojede po asfaltu, který se začne ke konci i mírně zvedat a nikdo zde nechce jet na čele, takže to beru na sebe a sjíždím lidi před námi. Musím si ale pak odpočinout, a protože tam není nikdo, kdo by v tempu pokračoval, trochu ztrácíme. Na občerstvovačce mám čas 57 minut po startu, jsou zde nějaké problémy s čepováním pití, po chvíli už ale mám plný bidon v ruce a do kapsy beru gel, do ruky jablko a jedu dále. Přichází trochu nezáživná pasáž, která je letos obohacena o kameny vysypanou cestu. Tady mi to moc nejede, ztrácím nějaké pozice, dostává se přede mne i známý z Lysacupu Ruda z VZS. Dobře se mi jede až ve stoupání do Jakubčovic, kde si dělám náskok před skupinou za mnou a trochu se přibližuji k malé skupince, která mi odjela v kamenné pasáži. Tuto skupinku dojíždím na asfaltové cyklostezce u Podvihova, kde spolupracujeme a i když na rovinkách dosahujeme rychlosti přes 50 km/h, stihnu si odpočinout a něco pojíst. Ale když do sebe láduji gel, stihne mi tak jeho polovina spadnout přímo na nohu, což se jeví u sladkého, lepivého gelu v jarním počasí plném včel, vos a podobných bezobratlých živočichů jako menší problém. Snažím se to neřešit, stejně to neovlivním. V dalším kopci skupinku trhám, ale na konci mám menší krizi ve výjezdu, musím seskočit, takže jsme zase pospolu. Ve sjezdu po louce za Podvihovským hřbitovem neodhadnu opačně klopenou zatáčku a ta mě vynáší kolmo do příkopy a najednou se ocitám metr ve vzduchu. Kola se se zemí dotknou asi o dva metry později, už je pozdě točit, pouštím to rovně do škarpy, naštěstí to ustávám a můžu jet dále. O chvíli později už ale takové štěstí nemám a protože celkem nabušeně vypadající slečna jedoucí přede mnou padá ve sjezdu, musím to položit na blátě taky. Zvedám se, na asfaltu do Nových Sedlic jí dojíždím a společně doháníme ztrátu.
V následujícím kopci, který je nejdelší na trati, ale začínám mít poprvé křeče. Není to nic hrozného zatím, přesto mě to nutí změnit tempo a do kopce se začínám trápit. Následující úseky v lesích se nesou ve znamení dojetí bez větších problému na občerstvovačku v Polomi, kde do sebe dávám sůl, nějaké to ovoce a jedu vstříc poslední části, kterou navíc znám skoro zpaměti. Sjezd do Zátiší je moje nejoblíbenější část trati, letos je však lehce pozměněn a ochuzen o nejhezčí pasáže, přesto si ho užívám, což už se přes intenzivní křeče nedá tvrdit o následujícím výjezdu do Horní Lhoty, kde už cítím ztuhlé nohy a je mi jasné, že dojezd do cíle nebude úplně zadarmo. Z Horní do Dolní Lhoty je to z kopce, takže se tady dá jet na maximum, nejhorší chvíle však přichází před Krásným Polem. Trasa tady nově točí do lesa o jednu odbočku dříve, tak se musím vrátit a seskočit z kola, abych vyběhl menší kopeček. Nahoře mě ale chytne ta nejhorší křeč, kterou jsem kdy měl. Nohu už mám zapnutou v SPD, tak jí nedokážu vypnout, natáhnout a ani nijak pokrčit. Snažím se šlapat jenom levou, která na tom není až tak hrozně, abych nezastavil, protože kdyby se to stalo, byl by to konec. Po 100 metrovém úseku, který je pro mě to nejtěžší co mi Porubajk letos nabídl nohu trochu rozhýbu ale už nedokážu se nikam hnát a jedu už jen tak, abych moc neztratil a dostal se do cíle. Po výjezdu z posledního lesa ještě zkouším nastoupit skupince se kterou se sjedeme, ale všichni zareagují a já už nemám sílu odpovědět na další nástup, takže cílem projíždím v křečích na 152. místě v čase 3:17. V cíli odhazuji kolo a několik dalších minut se pro křeče nedokážu ani pohnout. Ale i tak jsem se závodem spokojený. Čas byl nad moje očekávání, příští rok se zkusím přiblížit až k oněm třem hodinám.
pátek 25. dubna 2014
Bolatická třicítka
První bikový závod sezony jsem měl naplánovaný v Bolaticích. Letos se na start dokonce postavilo 620 jezdců, což absolutně zničilo mé plány o první stovce. Nepřidalo tomu ani nachlazení pár dní před startem, proto jsem volil start zhruba z poloviny pole.
První kilometr vedl po cestě, nově vysypané struskou, kde byla velká možnost defektu, takže jsem se zde vydal s opatrností francouzské armády. Po chvíli se ale pole trochu rozjelo a při nájezdu do lesa, už jsem se držel ve skupince, která měla zatím moje tempo. Poznával jsem v ní i jednoho bikera z Krmelína, který mi vždycky dával obklady, ale asi měsíc zpátky jsem se s ním potkal na jednom silničním tréninku a zdatně jsem mu ujížděl. Proto jsem věděl, že se ho dokážu držet. To jsem si plnil dalších asi pět kilometrů. Po přejezdu bikového Col de Turini, jinak se ani přejezd hlavní cesty, který byl lemován špalíry diváků, nazvat nedá, (pro neznalé, Col de Turini je legendární místo na trati Rallye Monte Carlo, kde se každý rok při tzv. Noci dlouhých ohňů scházejí tisíce fanoušků) jsem ho v terénu předjel a až do cíle jsem mu postupně odjížděl. Ve stoupání v Bělé, kde se také nacházela občerstvovací stanice, jsem se odpoutal od skupinky, se kterou jsem se už nějaký ten kilometr naháněl, a pak jel dlouhou dobu sám. Jenom v úsecích, kde se jelo proti větru jsme se sjeli ve více lidech, ale moc dlouho nám to nevydrželo a v lesích už jsme zase jeli každý za své.
Po celou dobu jsem pak jel relativně bez problému a nějakých větších krizí, ne jak před dvěma roky, kdy jsem zde řádně křečoval a hladověl. Proto jsem se na rovných úsecích asi dva kilometry před cílem rozhodl jet na maximum, a společně s jedním borcem na devětadvacítce jsme se odpoutali a rozjeli si vlastní závod o nějaké to umístění. I když jsem povětšinou jel před ním a on se jen nechával tahat, věděl jsem, že vzhledem k rovinám bude mít mírnou výhodu. To se taky potvrdilo, ale i tak jsem vzájemný spurt dokázal vyhrát a dojel ke konci druhé stovky. Vzhledem k předstartovním podmínkám spokojenost, uvidím, co se mnou udělá dvakrát delší trasa Porubajku. Doufám, že ne to, co loni, kdy jsem odstupoval patnáct kilometrů před cílem.
První kilometr vedl po cestě, nově vysypané struskou, kde byla velká možnost defektu, takže jsem se zde vydal s opatrností francouzské armády. Po chvíli se ale pole trochu rozjelo a při nájezdu do lesa, už jsem se držel ve skupince, která měla zatím moje tempo. Poznával jsem v ní i jednoho bikera z Krmelína, který mi vždycky dával obklady, ale asi měsíc zpátky jsem se s ním potkal na jednom silničním tréninku a zdatně jsem mu ujížděl. Proto jsem věděl, že se ho dokážu držet. To jsem si plnil dalších asi pět kilometrů. Po přejezdu bikového Col de Turini, jinak se ani přejezd hlavní cesty, který byl lemován špalíry diváků, nazvat nedá, (pro neznalé, Col de Turini je legendární místo na trati Rallye Monte Carlo, kde se každý rok při tzv. Noci dlouhých ohňů scházejí tisíce fanoušků) jsem ho v terénu předjel a až do cíle jsem mu postupně odjížděl. Ve stoupání v Bělé, kde se také nacházela občerstvovací stanice, jsem se odpoutal od skupinky, se kterou jsem se už nějaký ten kilometr naháněl, a pak jel dlouhou dobu sám. Jenom v úsecích, kde se jelo proti větru jsme se sjeli ve více lidech, ale moc dlouho nám to nevydrželo a v lesích už jsme zase jeli každý za své.
Lysacup- Hřiště, Šance a Finále
VŠECHNO ŠPATNĚ!!! Po zkouškovém šla veškerá výkonnost z první poloviny sezóny do kytek, jakžtakž jsem zaběhl až poslední finálovou etapu, kde mi pomohl paradoxně ledový povrch a volba dobré stopy především v úseku Pod Lukšincem. Jediné pozitivum na závěrečné části LC bylo, že jsem si vybojoval konečné 8. místo v kategorii a na poslední etapě jsem bodoval za tým. A ani ta afterpárty za nic moc v mém případě nestála. (díky Tome :D)
pondělí 3. února 2014
Adidas 24 hodin na Lysé hoře
Červen: Pár malých výpočtů, abych zjistil, že na příštím LH24 budu v kategorii do 20ti let. Malá porada s Vaškem, zda do toho jít a s kým, abych měl bednu jistou. Mix do 20ti let = ta správná kategorie.
Červenec: Opatrně se ptám Barči, zda by do toho nešla. Venku 30 stupňů nad nulou (co je to zima??) a vypadá to, že je ujednáno.
Říjen: Přihláška poslána, o den později závod vyprodán. V kategorii jsme sami. Neříkám zatím nic, do závodu daleko.
Leden: Venku teplo, jarní počasí. Lysá začíná být pomalu bez sněhu. To napadne, říkám si a jsem v klidu.
Týden před startem. Nepadá nic, začíná mrznout. To napadne. Pořád jsem v klidu. Předpověď počasí není vždycky přesná.
Večer před startem. Nenapadlo, začalo mrznout. Už nejsem v klidu. Na Lysé je -15 stupňů. Do batohu balím teplé prádlo, protože "noci jsou chladné".
Den startu. Je to tady. Dojíždíme do Ostravice, už je jasné, že bude pořádná kosa. Dojít ten kousek od parkoviště u nádraží na registraci v tělocvičně školy bolí a než tam dojdu jsem celý zmrzlý.
Červenec: Opatrně se ptám Barči, zda by do toho nešla. Venku 30 stupňů nad nulou (co je to zima??) a vypadá to, že je ujednáno.
Říjen: Přihláška poslána, o den později závod vyprodán. V kategorii jsme sami. Neříkám zatím nic, do závodu daleko.
Leden: Venku teplo, jarní počasí. Lysá začíná být pomalu bez sněhu. To napadne, říkám si a jsem v klidu.
Týden před startem. Nepadá nic, začíná mrznout. To napadne. Pořád jsem v klidu. Předpověď počasí není vždycky přesná.
Večer před startem. Nenapadlo, začalo mrznout. Už nejsem v klidu. Na Lysé je -15 stupňů. Do batohu balím teplé prádlo, protože "noci jsou chladné".
Den startu. Je to tady. Dojíždíme do Ostravice, už je jasné, že bude pořádná kosa. Dojít ten kousek od parkoviště u nádraží na registraci v tělocvičně školy bolí a než tam dojdu jsem celý zmrzlý.
Registrace probíhá bez problémů, dokonce je rychlejší než jsem čekal, ale při pokusu vyjet autem k hotelu Sluníčko, kde máme objednané lůžko na pokoji a s ním i parkovací místo, nás zastavují pořadatelé, že nás nemůžou nahoru pustit. Musíme auto nechat na Ostravici a nechat se vyvézt dodávkou. Na hotelu ubytování probíhá bez problémů a na pokoji se pak dovídáme, že nás tam má být celkem šest týmů. Nezvedá mi to moc náladu, nakonec se ale zřejmě dva týmy nedostaví, takže v apartmánu nás je nakonec jen osm.
O půl jedenácté sebíhám zpět na Ostravici, protože první kolo máme domluvené, že budu rozbíhat. Po cestě potkám X-Trail kolegy, na startu pokecáme a pomalu se začneme řadit. Je mi neskutečná zima, hlavně na ruce. Doufal jsem, že se během zahřeji, proto jsem si na rukou nechal tenké rukavice, vhodné tak možná na podzim a zimní jsem nechal v batohu, který se mi nechce v té zimě sundávat.
Předávka bez problémů, a já vyrážím do svého druhého kola. Na asfaltu uvažuji nad tím, jak to, že Barča měla první kolo rychlejší než já, ale v hangu přichází myšlenky na něco jiného. Nejde to. Trápím se. Snažím se sice ještě vtipkovat s pořadateli, ale vím, že je něco špatně. V kotli to zase rozbíhám, ale na konci dostávám křeč do levého stehna. Při chůzi sice nic necítím, ale na sjezdovce přichází křeče znova. Nahoře už skoro ani nemůžu chodit. Křeč přisuzuji hodně staženému čipu na noze, naštěstí stojí na vrcholu chlapi z horské služby, které žádám
o pomoc a dočkám se rychlého promasírování nohy. Ještě si prohlížejí mojí tvář, ale zřejmě nejevím žádné známky omrzlin, tak mě posílají dále. Je mi neskutečná zima. Hrubé rukavice mám v kapse, ale nemám ani sílu na to si pro ně sáhnout a nasadit si je. Cítím, že mi omrzají prsty, snažím si je v rukavicích co nejvíce rozhýbat, ale nepomáhá to. Děsím se toho, až sundám rukavice, že budu mít omrzliny a jsem přesvědčen, že pokud se to nezlepší pod větry, začnu to řešit. Naštěstí k tomu nedojde, po chvíli začnu prsty cítit a u Zbuja už s nimi normálně hýbu a opět prozváním Báru, teď už bez problému. Tohle kolo jsem trpěl, šel jsem ho dvě hodiny a propadli jsme se na 15. místo. Předávka probíhá v pohodě, Barča vyběhla na okruh a já si jdu na hotel uvařit polívku a pořádně pojíst.
Své třetí kolo už začínám ve tmě. Po trápení v minulém kole začínám rozvážněji, svižnější tempo nasazuji až nad hangem. Na konci běhu přes kotel mě ale zase berou křeče. Nerozumím tomu. Nikdy jsem neměl s nimi neměl problém a teď mě trápí podruhé v naprosto stejném místě. Na sjezdovce mě ale chytají v obou nohách a jsou tak intenzivní, že nemůžu ani ohnout nohu. V prudkém kopci celkem problém. Nemůžu chodit, ale ani se nemůžu zastavit, protože jinak bych neměl šanci se rozejít a umrzl bych tam. Postupuji strašně pomalu vpřed, ale ani krok vzad. Nahoře, zase jako by žádné křeče ještě před chvíli nebyly, a můžu se rozběhnout. Je tu mlha, nejde nic vidět, správná svítivost čelovky taky vypadá jinak. Na zledovatělý seběh správná kombinace. Naštěstí si ledové místa pamatuji, takže to jde bez větších pádů, ačkoli na větrech mě potká menší problém, když koukám těsně pod nohy a nevšímám si, že se blížím k ohradě, okolo které se těsně probíhá. Vrážím do ní. Chvíli mi trvá, než zjistím co se vlastně stalo, ale protože škody nejsou žádné, pokračuji dál. Větší problém nastane nad Lukšincem, kdy mi čouhající větev shodí z hlavy čelovku, která spadne na zem a rozpadne se. V ten moment jsem rád za pravidla a povinnou výbavu, kdy máme mít sebou čelovku ještě jednu. Vytahuji ji, a na zemi hledám části rozbité čelovky. Není to snadné, je zima a ve světle čelovky to tak všechno splývá a s nalezením mi musí pomoct soupeřka běžící za mnou. Nechám tam nějakou tu minutku, už začínám mrznout, ale naleznu vše co potřebuji, hážu to do batohu a mizím směrem k Sepetné. Ještě si zajdu na polévku, prohodím pár slov s Martinem Ryzím, který musel bohužel ukončit kvůli omrzlinám a předávám Barči.
Do čtvrtého kola vyrážím na 13.místě v mixech. Dal jsem si za cíl zařadit se za někoho v hangu a zabrat až v jeho poslední třetině. To se mi daří, povětšinou předbíhám já, první člověk co se dostane přede mně je až Honza Zemaník, který si jde suverénně za vítězstvím. Jeho strojové tempo nemám šanci akceptovat, tak jenom sleduji, jak se pomalu vzdaluje, vidím ho ještě na sjezdovce, která je konečně krásně osvětlená a bez mlhy a hned se stoupá jinak. Tentokrát dokonce i bez křečí. V seběhu už se začínám trochu nudit, přemýšlím nad dalším plánem. Držíme čas v průměru lehce přes dvě hodiny na kolo, pokud půjde všechno dobře, 11 kol máme, při nejlepším 11,5. To je výsledek, o kterém jsem ani nesnil, ale k jeho vykonání je ještě daleko. Přibíhám na předávku, koukám, Barča nikde. Okamžitě vytahuji mobil, volám jí. Dovídám se, že má nějaký problém s nesmekem a je ještě na hotelu. Vyrážím jí naproti, potkáváme se až před hotelem. Při předávce mi ještě říká, že tohle je její poslední kolo. Chvíli to zkouším jí ukecat, ale vidím že není šance. Chápu to, mákla si na svých okruzích dobře, jsem rád, že vůbec do toho šla v takových podmínkách, tak jí nezkouším více překecávat, asi se už necítí zrovna nejlépe a o bednu v mixech nebojujeme, tak není důvod se strhat. I když jsem šel do závodu s tím, že si dám v případě potřeby dvě kola za sebou, údajná pocitová teplota -60° stupňů vše vyřešila za mě. Díky tomu, že vím, že Barča už potom nebude střídat, začíná mě psychická pohoda opouštět. Do toho mám zase problém do sebe cokoli dostat. Nezvracím, ale když do sebe něco s odporem dostanu, necítím, že by mi to dalo nějakou energii a jenom se klepu pod peřinou začínající zimnicí. Čekám, až Barča zavolá na předávku a říkám jí, aby přišla na hotel, že nejsem schopen jít znova na trasu. Těžko říct, kdyby jsme pokračovali bez problémů jestli bych taky takhle odpadl. Když mi Bára řekla, že znova nejde, zřejmě jsem to nějak podvědomě vypustil taky a uvědomil si, jaká je venku zima, vítr, jak mě bolí hang a jak mě nebavil seběh. Když se sejdeme na hotelu, domlouváme se na konci závodu. Máme za sebou 8 kol za 16 a půl hodiny, což je pro mě nádherný výsledek. Uleháme k odpočinku. Ráno okolo sedmé hodiny se zvedám a pomalu se oblékám s tím, že dám ještě jedno kolo. Jsem domluvený s Vaškem, že se na nás přijede podívat, tak ho nechci zklamat tím, že bych ležel na pokoji. Času je na to jedno kolo dost. Není mi sice nejlépe, ale postupně se rozcházím a jde se čím dál lépe. Toto kolo už si užívám, je nádherná viditelnost, kecám s Vaškem a s dalšími lidmi na trase. Na vrcholu si zajdu pohladit hladicí bod, protože kdo nehladil, jakoby na Lysé ani nebyl, a pomalu klušu dolů. Krátce po desáté hodině uzavírám náš 9. okruh a mám dost. Sám se tomu divím, ale musím uznat, že zatím jeden z nejtěžších závodů, kterých jsem se zúčastnil. Dokonce to možná i předčilo psychické peklo na 5BV, ale tam jsem se trápil ke konci spíše na psychiku, zatím co tady jsem v kopcích trpěl fyzicky.
I když se mi na bednu moc nechce, nakonec se na ní jdu postavit rád. Potřást si rukou s Liborem Uhrem má pro mě mnohem větší cenu než výhra.
A na závěr ještě jedna malá poznámka. BÁRO, DĚKUJI!!! Že jsi do toho vůbec šla, a dávala sis to velmi dobře :)
PS: Lidí v naší kategorii není moc, ale myslím, že promluvím za nás za oba, když řeknu. Nemusí pršet, jen když kape.
O půl jedenácté sebíhám zpět na Ostravici, protože první kolo máme domluvené, že budu rozbíhat. Po cestě potkám X-Trail kolegy, na startu pokecáme a pomalu se začneme řadit. Je mi neskutečná zima, hlavně na ruce. Doufal jsem, že se během zahřeji, proto jsem si na rukou nechal tenké rukavice, vhodné tak možná na podzim a zimní jsem nechal v batohu, který se mi nechce v té zimě sundávat.
První kolo. Na startu stojím docela vepředu. Okolo sebe mám lidi, které jsem si chtěl pohlídat a za zvuku úvodní písně z pořadu Pevnost Boyard vybíháme. Popřejeme si navzájem hodně štěstí a už si jdeme každý za své. Snažím se nepřepálit, skupinka okolo mě má přijatelné tempo, jen nevím jestli je dobře, že ta skupinka je vedoucí. Je nás v ní asi třicet, vesměs běžci z dvojic, až po několika stech metrech mě dobíhá Honza Zemaník a další špička z jednotlivců. U trafa zjišťuji, že mám podobný mezičas jako na Lysacupu, proto kousek za parkovištěm přecházím do chůze. V hangu jdeme v zástupu, občas se zasekneme kvůli přelézaní spadlých kmenů. Snažím se držet svého plánu, nepoblít se v prvním kopci, a tomu přizpůsobuji tempo. Průběh malenovického kotle jde skoro sám. Pod Malchorem dávám hroznový cukr, abych měl sílu na sjezdovku. Je zde zima, fouká, mrznou mi ruce. Na vrcholu čeká Vašek, Fido, Matěj a další Lysacupisti, kteří mě ženou vpřed. Kobercem probíhám v čase 1:13, mezi mixy to je asi 9. místo a od trafa to mám za 1:03. Jdu na seběh. Jsem zvědavý jak to půjde, mám strach, že to bude klouzat. Naštěstí je hodně vytahaných kamenů, o které se dá opřít a běh není až takový problém. U Albínova náměstí vytahuji mobil, abych dal vědět Barči, tak jak jsme domluveni. Sice se vyskytuje problém s mobilem, díky kterému musím zastavit, ale do dalších kol to mám vychytané. Kolo uzavírám v čase 1:50. Nečekal jsem, že hned první kolo, které je nejdelší stáhnu pod dvě hodiny. Proběhnu se ještě kousek a za chvíli vidím Barču, která už je nachystaná. Dávám ji čip, snažím se jí předat nějaké informace o okruhu a už vybíhá vstříc jejímu prvnímu a našemu druhému kolu. Já se jdu na pokoj natáhnout, něco pojím a čekám na prozvonění. Chvíli před výběhem ještě zkontroluji výsledky a na Lysé byla Barča na 11. místě v mixech. Parádní. Hned se jde na předávku jinak.
Předávka bez problémů, a já vyrážím do svého druhého kola. Na asfaltu uvažuji nad tím, jak to, že Barča měla první kolo rychlejší než já, ale v hangu přichází myšlenky na něco jiného. Nejde to. Trápím se. Snažím se sice ještě vtipkovat s pořadateli, ale vím, že je něco špatně. V kotli to zase rozbíhám, ale na konci dostávám křeč do levého stehna. Při chůzi sice nic necítím, ale na sjezdovce přichází křeče znova. Nahoře už skoro ani nemůžu chodit. Křeč přisuzuji hodně staženému čipu na noze, naštěstí stojí na vrcholu chlapi z horské služby, které žádám
o pomoc a dočkám se rychlého promasírování nohy. Ještě si prohlížejí mojí tvář, ale zřejmě nejevím žádné známky omrzlin, tak mě posílají dále. Je mi neskutečná zima. Hrubé rukavice mám v kapse, ale nemám ani sílu na to si pro ně sáhnout a nasadit si je. Cítím, že mi omrzají prsty, snažím si je v rukavicích co nejvíce rozhýbat, ale nepomáhá to. Děsím se toho, až sundám rukavice, že budu mít omrzliny a jsem přesvědčen, že pokud se to nezlepší pod větry, začnu to řešit. Naštěstí k tomu nedojde, po chvíli začnu prsty cítit a u Zbuja už s nimi normálně hýbu a opět prozváním Báru, teď už bez problému. Tohle kolo jsem trpěl, šel jsem ho dvě hodiny a propadli jsme se na 15. místo. Předávka probíhá v pohodě, Barča vyběhla na okruh a já si jdu na hotel uvařit polívku a pořádně pojíst.
Do čtvrtého kola vyrážím na 13.místě v mixech. Dal jsem si za cíl zařadit se za někoho v hangu a zabrat až v jeho poslední třetině. To se mi daří, povětšinou předbíhám já, první člověk co se dostane přede mně je až Honza Zemaník, který si jde suverénně za vítězstvím. Jeho strojové tempo nemám šanci akceptovat, tak jenom sleduji, jak se pomalu vzdaluje, vidím ho ještě na sjezdovce, která je konečně krásně osvětlená a bez mlhy a hned se stoupá jinak. Tentokrát dokonce i bez křečí. V seběhu už se začínám trochu nudit, přemýšlím nad dalším plánem. Držíme čas v průměru lehce přes dvě hodiny na kolo, pokud půjde všechno dobře, 11 kol máme, při nejlepším 11,5. To je výsledek, o kterém jsem ani nesnil, ale k jeho vykonání je ještě daleko. Přibíhám na předávku, koukám, Barča nikde. Okamžitě vytahuji mobil, volám jí. Dovídám se, že má nějaký problém s nesmekem a je ještě na hotelu. Vyrážím jí naproti, potkáváme se až před hotelem. Při předávce mi ještě říká, že tohle je její poslední kolo. Chvíli to zkouším jí ukecat, ale vidím že není šance. Chápu to, mákla si na svých okruzích dobře, jsem rád, že vůbec do toho šla v takových podmínkách, tak jí nezkouším více překecávat, asi se už necítí zrovna nejlépe a o bednu v mixech nebojujeme, tak není důvod se strhat. I když jsem šel do závodu s tím, že si dám v případě potřeby dvě kola za sebou, údajná pocitová teplota -60° stupňů vše vyřešila za mě. Díky tomu, že vím, že Barča už potom nebude střídat, začíná mě psychická pohoda opouštět. Do toho mám zase problém do sebe cokoli dostat. Nezvracím, ale když do sebe něco s odporem dostanu, necítím, že by mi to dalo nějakou energii a jenom se klepu pod peřinou začínající zimnicí. Čekám, až Barča zavolá na předávku a říkám jí, aby přišla na hotel, že nejsem schopen jít znova na trasu. Těžko říct, kdyby jsme pokračovali bez problémů jestli bych taky takhle odpadl. Když mi Bára řekla, že znova nejde, zřejmě jsem to nějak podvědomě vypustil taky a uvědomil si, jaká je venku zima, vítr, jak mě bolí hang a jak mě nebavil seběh. Když se sejdeme na hotelu, domlouváme se na konci závodu. Máme za sebou 8 kol za 16 a půl hodiny, což je pro mě nádherný výsledek. Uleháme k odpočinku. Ráno okolo sedmé hodiny se zvedám a pomalu se oblékám s tím, že dám ještě jedno kolo. Jsem domluvený s Vaškem, že se na nás přijede podívat, tak ho nechci zklamat tím, že bych ležel na pokoji. Času je na to jedno kolo dost. Není mi sice nejlépe, ale postupně se rozcházím a jde se čím dál lépe. Toto kolo už si užívám, je nádherná viditelnost, kecám s Vaškem a s dalšími lidmi na trase. Na vrcholu si zajdu pohladit hladicí bod, protože kdo nehladil, jakoby na Lysé ani nebyl, a pomalu klušu dolů. Krátce po desáté hodině uzavírám náš 9. okruh a mám dost. Sám se tomu divím, ale musím uznat, že zatím jeden z nejtěžších závodů, kterých jsem se zúčastnil. Dokonce to možná i předčilo psychické peklo na 5BV, ale tam jsem se trápil ke konci spíše na psychiku, zatím co tady jsem v kopcích trpěl fyzicky.
A na závěr ještě jedna malá poznámka. BÁRO, DĚKUJI!!! Že jsi do toho vůbec šla, a dávala sis to velmi dobře :)
PS: Lidí v naší kategorii není moc, ale myslím, že promluvím za nás za oba, když řeknu. Nemusí pršet, jen když kape.
čtvrtek 23. ledna 2014
LC- Ostravice 3v1
Další je na programu specialitka Lysacupu 3v1. Jedná se o klasický bodovaný výběh na Lysou, kde je možnost buď skončit, nebo pokračovat dolů k Hotelu Petr Bezruč a kolem korýtka znovu nahoru. Za ty čtyři roky, co se LC účastním mi tento vložený závod nevyšel ani jednou a tak letos podřizuji vše tomu, abych si konečně zaběhl celou trasu.
Před startem mi k tomu všemu nějak nesedl banán, který je na hraně celou asfaltku až pod Butořanku. Na jejím konci jsem cítil, že se trápím více než je zdrávo. Pokud chci pokračovat i dolů z Lysé, nesmím se pouštět do žádných větších akcí, a nahoru se prostě nějak dostat. Výkon hodný ostudy končím v čase 1:07, chvíli vydýchám a běžím na severní sjezdovku.
Dávám si za cíl se v seběhu dostat před Lucku Materovou, která je asi minutku napřed. To se mi daří už na sjezdovce a to se stihnu mezitím srazit se soupeřkou (omlouvám se za skopnutí :)). Povrch je překvapivě dobrý, i když je na zemi led, vlevo mezi stromky se dá najít běžecká stopa, která podrží. U studánky předbíhám skupinku asi čtyř lidí a jsem celkem překvapený jak mi to jde. Občas se ohlédnu za sebe a jediný, kdo se mě drží je Lucka. Ale i té za chvíli utíkám a do Hangu nabíhám osamocený. Tady se snažím jít opatrněji, každá chyba na volných kamenech se trestá. I tady to ale zvládám, avšak kousek před výběhem z lesa zakopávám o kořen. Už vidím, že letím bradou přímo na kámen, dokonce si stihnu pomyslet, že to bude celkem bolet. Nakonec nevím jak, ale povedlo se mi pravou nohu natáhnout před sebe tak, že si dám ukázkovou roznožku s propnutím kolena. Je to zřejmě menší bolest, než první verze s bradou, ale i tak kulhám až na parkoviště, kde se dostávám zpět do běhu a sebíhám na občerstvovačku. Tady po chvíli přibíhá i Lucka, počkám na ní a společně vybíháme do posledního výběhu. U Veličků jde ale poznat, že druhý kopec celkem bolí, a hlavně lituji toho, že jsem nevzal hůlky. Občas zastavím, ale nemám se o co opřít. Lucce se pomalu vzdálím, ale na asfaltové rovince mě dobíhá. V kopci ji ale zase utíkám a naposledy ji uvidím za sebou na Lukšinci. Těší mě, že jsem dokázal jedné z nejlepších triatlonistek u nás utéct, ale stálo mě to hodně sil. Snažím se opět rozběhnout, ale pohyb, který mě posouvá blíž k vrcholu už se během ani nazvat nedá. Stahuji další své soupeře, snažím se držet konstantní tempo, bolí to více než dost. Na větrech už nedokážu myslet na nic jiného než na vrchol. Tam se taky dostávám v čase 2:40 na 104. místě. První stovka pro mě i dál zůstává zakletá, ale s výkonem na vložené etapě jsem spokojený, dokonce jsem se na ní posunul o 15 míst vpřed a nebyl jsem nikým předběhnut. Poslední ostrý test před LH24 dopadl dobře.
Tohle hovoří za vše.
Tohle hovoří za vše.Lysacup - Silvestr+Mazák2
Silvestrovská etapa se každoročně běhá v maskách, a stejně jako loni jsem se na start postavil u hřiště v Ostravici v masce co "dům dal". Letos to měl být pirát, ale věřím, že to moc poznat nešlo. Na startu se vedle mě ale objevují takové perly jako Jan Žižka, skaut, terorista, banán, boxer a mnoho dalších. Pro mě ale nejlepší převlek je ten relativně nejjednodušší a to maska Ježíše.
Trochu netradičně už v 9 ráno Žižka zavelí Hrrr na ně a odstartuje tak třísethlavý dav vstříc Lysé. Běžím pomalu, není nikam se hnát, svou padesátou etapu si chci užít pořádně a na výsledek nehledím. První kopec se ještě dá běžet, ale začínám cítit váhu převleku. Přejdu do chůze, ale pořád si hlídám lidi okolo sebe. Vašek je pár metrů přede mnou, Verča se mě drží, v prvním seběhu jdu před ní, ale vím, že to je z mojí strany vše, co dnes předvedu. Na asfaltovém stoupání se trápím, Vašek mi utíká, Verča taky a spousta mých dalších soupeřů jde taky přede mně. Nevadí, s tím že dnes to nebude na výsledek jsem počítal. Pomalu doklušu na první ledový úsek na Albínovém náměstí, kde mě předbíhají Sikorky a pomalu se mi vzdalují. Druhý dech chytám zase až za Lukšincem, kde předbíhám Štěpána, který není ve formě a je to na jeho tváři opravdu vidět. Převlek boxera má velice reálný :). Na větrech ještě dotáhnu Sikorky, uteču jim a etapu zakončím v čase 1:18. Bohužel, jsem při běhu chytil nějakého démona, a tak jsem přinucen další etapu od Šance vynechat.
Na start se tedy stavím až na Mazáku po 10 dnech léčení a učení. Běh nebyl ani jeden. Stavím se na chvost startovního pole a jsem zvědav jak to půjde. Rozběh je pomalejší, postupně předbíhám soupeře a pod Butořankou jsem zhruba tam, kde bych měl být. Co mě překvapuje, je Vašek, který bojuje s Verčou o pár desítek metrů přede mnou. Já cítím, že vyléčený ještě nejsem, při pořádném nádechu jenom sípám a začínám se dusit, takže do toho bohužel nemůžu dát vše, abych Vaška stáhl, ale i tak se k němu pomalu přibližuji. Je mi jasné, že se trápí, a už si pomalu promýšlím, jak se ho nahoře zeptám na to, jak se mu běželo. Na staré červené značce jsem asi 20 metrů za ním, ale když začne led, podklouzne mi noha a padám. Říkám si, když už teda ležím, se zvedáním spěchat moc nebudu, tak pár vteřin poležím, pak se pomalu zvednu na nohy a pokračuji dále. Vašek se mi ale s přibývajícím ledem začíná vzdalovat a když vidím, že na něj už nemám, dochází mi motivace a síla. Už to jenom doklušu do cíle. Propadám se ještě o několik míst a etapu dokončuji na 215. místě.
Trochu netradičně už v 9 ráno Žižka zavelí Hrrr na ně a odstartuje tak třísethlavý dav vstříc Lysé. Běžím pomalu, není nikam se hnát, svou padesátou etapu si chci užít pořádně a na výsledek nehledím. První kopec se ještě dá běžet, ale začínám cítit váhu převleku. Přejdu do chůze, ale pořád si hlídám lidi okolo sebe. Vašek je pár metrů přede mnou, Verča se mě drží, v prvním seběhu jdu před ní, ale vím, že to je z mojí strany vše, co dnes předvedu. Na asfaltovém stoupání se trápím, Vašek mi utíká, Verča taky a spousta mých dalších soupeřů jde taky přede mně. Nevadí, s tím že dnes to nebude na výsledek jsem počítal. Pomalu doklušu na první ledový úsek na Albínovém náměstí, kde mě předbíhají Sikorky a pomalu se mi vzdalují. Druhý dech chytám zase až za Lukšincem, kde předbíhám Štěpána, který není ve formě a je to na jeho tváři opravdu vidět. Převlek boxera má velice reálný :). Na větrech ještě dotáhnu Sikorky, uteču jim a etapu zakončím v čase 1:18. Bohužel, jsem při běhu chytil nějakého démona, a tak jsem přinucen další etapu od Šance vynechat.
Na start se tedy stavím až na Mazáku po 10 dnech léčení a učení. Běh nebyl ani jeden. Stavím se na chvost startovního pole a jsem zvědav jak to půjde. Rozběh je pomalejší, postupně předbíhám soupeře a pod Butořankou jsem zhruba tam, kde bych měl být. Co mě překvapuje, je Vašek, který bojuje s Verčou o pár desítek metrů přede mnou. Já cítím, že vyléčený ještě nejsem, při pořádném nádechu jenom sípám a začínám se dusit, takže do toho bohužel nemůžu dát vše, abych Vaška stáhl, ale i tak se k němu pomalu přibližuji. Je mi jasné, že se trápí, a už si pomalu promýšlím, jak se ho nahoře zeptám na to, jak se mu běželo. Na staré červené značce jsem asi 20 metrů za ním, ale když začne led, podklouzne mi noha a padám. Říkám si, když už teda ležím, se zvedáním spěchat moc nebudu, tak pár vteřin poležím, pak se pomalu zvednu na nohy a pokračuji dále. Vašek se mi ale s přibývajícím ledem začíná vzdalovat a když vidím, že na něj už nemám, dochází mi motivace a síla. Už to jenom doklušu do cíle. Propadám se ještě o několik míst a etapu dokončuji na 215. místě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)