První kilometr vedl po cestě, nově vysypané struskou, kde byla velká možnost defektu, takže jsem se zde vydal s opatrností francouzské armády. Po chvíli se ale pole trochu rozjelo a při nájezdu do lesa, už jsem se držel ve skupince, která měla zatím moje tempo. Poznával jsem v ní i jednoho bikera z Krmelína, který mi vždycky dával obklady, ale asi měsíc zpátky jsem se s ním potkal na jednom silničním tréninku a zdatně jsem mu ujížděl. Proto jsem věděl, že se ho dokážu držet. To jsem si plnil dalších asi pět kilometrů. Po přejezdu bikového Col de Turini, jinak se ani přejezd hlavní cesty, který byl lemován špalíry diváků, nazvat nedá, (pro neznalé, Col de Turini je legendární místo na trati Rallye Monte Carlo, kde se každý rok při tzv. Noci dlouhých ohňů scházejí tisíce fanoušků) jsem ho v terénu předjel a až do cíle jsem mu postupně odjížděl. Ve stoupání v Bělé, kde se také nacházela občerstvovací stanice, jsem se odpoutal od skupinky, se kterou jsem se už nějaký ten kilometr naháněl, a pak jel dlouhou dobu sám. Jenom v úsecích, kde se jelo proti větru jsme se sjeli ve více lidech, ale moc dlouho nám to nevydrželo a v lesích už jsme zase jeli každý za své.
