Ve středu v podvečeních hodinách jsem byl vyzvednut tím opravdu nejpovolanějším (Licháčem) a jelo se směr Canazei. Na ubytování dorážíme v průběhu čtvrtku a hned si jdeme obhlídnout trasu pátečního Vertical Kilometru. O tomto závodě jsem taky dlouho uvažoval, ale nakonec jsem poslechnul zdravý rozum a přihlášku na něj neodeslal. A byl jsem za to rád hned po pár metrech trati. Něco tak prudkého si beskyďák ani nedovede představit. S Tomem stoupáme asi do poloviny trati, pak usuzuji, že mi to fakt stačí a pomalu scházím dolů.
Další den ráno se zde vracíme, teď už s cílem dosáhnout až vrcholu. Tomáš a další člen naší výpravy Eva v rámci závodu, zbytek jako support s věcmi. Tento závod startuje ve vlnách, takže po cestě fandíme našim a pomalu odpočítáváme čas do startu elity, ve které se chystají i češi Ondra Fejfar a Tomášové Lichý s Bystřickým. Nahoře je celkem větrno, tak vybíráme místo kousíček pod známým sedlem pár metrů před závěrečným stoupáním v cílové rovince a za chvíli jsou eliťáci zde. Jako první s pohodlným náskokem si jde pro traťový rekord Phillip Goetsch. Kousek za ním stoupá i Nejc Kuhar, kterého jsme zde potkali trénovat o den dříve a který mě i pozdravil (už v tento moment můžu jet domů a budu spokojený :)).Sledovat světovou elitu na tuhle disciplínu bych mohl pořád, je to až neuvěřitelné, s jakou lehkostí a tempem lze stoupat tyhle vertikální kilometry. Po chvíli už je na dohled i Licháč, kterého ženeme vpřed a který nakonec končí na 16. místě. Kousek za ním jde i Ondra. V cíli je parádní atmosféra, divácí fandí v několika řadách, hraje zde hudba, okolo lítá helikoptéra a já se těším na atmosféru v neděli. Trochu mě děsí to, že i když jsme v 2500 metrech nad mořem, stále se přes údolí dívám na hřebenovku Piz Boe tak trochu nahoru, zvláště pak, když mi další Češi sdělují, že jsou na to zvědaví, když je to tam prý všechno pod sněhem. Dolů pak sebíháme nádherným trailem, na vyhlášení ani nečekáme a jedeme na hotel. Další den máme v plánu dát aklimatizační výstup po trase nedělního skyracu z Passo Pordoi na Forcella Pordoi a okouknout tak, co nás vlastně čeká. Zjišťujeme, že kopec a to hodně prudký kopec. Sice jsou z něj parádní výhledy a stoupáme přeci legendárními serpentinami, bez kterých se neobejde žádné video z tohoto závodu, ale i tak je to fakt kopec. Nahoře trávíme co nejvíce času aby jsme namnožili červené krvinky, fotíme fotky s Piz Boe, to kdyby náhodou jsem se na něj nedostal a pak pomalu scházíme dolů. Zde bych měl asi uvést, že jsem opravdu trémista a stresař, což se násobuje tím, že jsem poprvé přijel vážněji běhat do takových hor a že kromě letošního Ještědu a Jesenické stovce před dvěma lety jsem nezávodil nikde jinde než v Beskydech. Opravdu mám strach jak to tam zvládnu, bojím se jak na mě bude působit nadmořská výška (v rámci simulace jsem sice pobíhal okolo Krmelína s šátkem přes pusu, aby se mi hůř dýchalo), zda vůbec budu stačit i těm na posledních místech a jestli stihnu dvouhodinový limit na Forcellu Pordoi. Prostě obavy, nervozita. Jídlo do sebe dostávám opravdu těžce a v noci moc nespím. Ráno budíček v 6 hodin, pomalu nasnídat, obléct a pak se klusnout na start. Moc do řeči mi opravdu není, okolo mě jsou všichni nějak nabušení, mluví italsky, což automaticky znamená, že tyhle hory znají zpaměti a celkově mě všechno znervózňuje. Před půl devátou se řadím do koridoru úplně vzad. Zde potkávám i další Čechy, se kterými prohodím pár slov a už se začíná odpočítávat čas do startu. 
A je to tady! Když jsem se začínal účastnit Lysacupů, nikdy mě nenapadlo, že za touhle úchylnou zábavou (běháním) pojedu i do Dolomit na závod světové série Skyrunningu. No, a teď jsem tady a probíhám startovním obloukem. Všude okolo spousta fandících lidí, nad námi létá vrtulník, probíháme úzkými uličkami. Nádhera. Všechny obavy jsou zapomenuty a já se začínám soustředit na své cíle. Nebýt poslední, nezvracet, neztratit se, přežít a dokončit v limitu. Po výběhu z města stoupáme sjezdovkou, vytahuji hole, zatím jdu pohodově a přesto se prokousávám pořadím vpřed. Užívám si stoupání bez krize, nádherné počasí a to, že stále předbíhám. Dokonce až tak, že se dostávám do skupinky, kde se kluše, i když sklon tomu moc nenahrává. Jdu si své, občas sosnu gel a za chvíli je tady konec sjezdovky a úsek okolo nějakého rybníka a hotelu. Ten je krásně běžecký a dostává nás až k první občerstvovačce na Passo Pordoi. Probíhá se opět koridorem fandicích lidí, na občerstvovačce doplňuji vodu a pokračuji dále. Na tento úsek jsem odhadoval od startu cca hodinu, když všechno půjde dobře a jsem tady za cca 54 minut, což je parádní, přece jen jsme na šestém kilometru a máme nastoupáno už nějakých 800 metrů. Následující část jsme šli včera, takže aspoň chvílí vím, co mě čeká. Nikam se neženu, ale bohužel se zde jde v "koloně". Sice tím šetřím síly, na každém širším místě ale předbíhám co nejvíce lidí. V serpentinách už jde slyšet naprosto neskutečný kotel ve Forcelle, beru za to, když se dá, jdu to do svahu, na zatáčky kašlu, získávám pár míst a průchod sedlem si opravdu užívám. Takovou atmosféru v Česku jen tak člověk nezažije. Odevzdávám hole, piju, sním tyčinku a běžím dále. Jak jsem se již dříve zmínil, z nadmořské výšky jsem měl opravdu respekt, ale teď nevím, čím to může být, ale jsem plný energie. Možná tím, že jsem šel spodek opravdu na pocit a nikam se nehnal, možná mou tréninkovou metodou s šátkem přes pusu, ale klušu i to, co ostatní chodí.
Poslední výšvih na vrchol je i s lezeckou pasáží a ocelovými lany. Dost fouká, dávám větrovku a na vrcholu jsem za 2:10 od startu. Je tu fakt zima, od pusy mi jde pára, ale ten pocit, že jsem se dostal až sem, si musím vychutnat, tak se na občerstvovačce chvíli zdržuji a pak pádím dolů. Jestli do teď jsem byl z toho všeho opravdu unešen, že to jsou věci, které člověk v Beskydech nezažije, seběh je ten pravý očistec. Neskutečný vítr, seběh v suti, která ujíždí pod nohama a hlavně koukat na všechny strany jestli se na Vás neřítí nějaký kámen od závodníka nad Vámi. Občas se k tomu přidá i nějaká ta pasáž, kdy máte pod sebou pořádný sráz, ale na to si zvyknete celkem rychle a vlastně se zde cítite i jistěji, protože stojíte na pevné skále, která neujede pod nohama. První část seběhu je u konce, přichází krátký výběh, který opět klušu a nestačím se divit, kde se to ve mně bere. Další seběh už je víceméně po pevném, občas člověk musí udělat pořádný skok z kamených schodů, ale kromě toho, že je to fakt dlouhé, je to bez problémů. Konečně jsem v údolí, koukám na hodinky, chybí mi nějakých pět kilometrů, to už musím nějak doklepat. Poslední občerstvovačku jenom probíhám, mám toho dost a vyhlížím už něco, co mi bude připomínat začátek Canazei. Zde se to táhne ještě více, než seběh ve skalách, když už má člověk pocit, že už bude konec, zahne někam do lesa nebo hůř, začne stoupat. Sice lehce, ale takové krátké stoupání po dlouhém seběhu, když už vyhlížím cíl, mě trošku bolí. Hlavně psychicky. Ale už je to tady, tuhle pasáž znám z videí, navíc míjím ceduli 1 Km do cíle. Pálím to na max, vbíhám do vesnice, nějaký Ital odpovídá na můj útok, tak se taháme v tempu okolo 3min/km až mu trochu odskakuji. Vbíhám do cílového koridoru, okolo kterého je strašně moc lidí, každý si chce plácnout. Připadám si jako vítěz, i když ten tudy probíhal před hodinou a půl. Cíl. Nechce se mi tomu ani věřit, že jsem to vážně dokončil a ještě hodinu před limitem. 23,5 Km s převýšením 2000 metrů za 3:32. Nádhera, paráda. Nemám slov. Z tohohle budu žít ještě dlouho a vím, že se tady vrátím. Potkávám Licháče, který to otočil o více jak hodinu rychleji ale na body mu to bohužel nestačilo. Jdeme na jídlo, ještě si postát řadu na hůlky a mám to celé za sebou. Závěrem chci poděkovat Vaškovi za společné beskydské tréninky a zapůjčení holí a ledvinky a spolucestujícím za příjemně strávenou dovolenou.
Tak snad zase za rok!!!
Autoři fotek: Gabka Lichá a Vojta Gawlas
(Článek byl původně pro stránky www.xtrail.cz, tam je v plném znění i s fotografiemi, zde je jen zkopírován za pomocí Ctrl C + Ctrl V.)
Žádné komentáře:
Okomentovat