Lysacup - Visaláje + Ostravice

Na sedmou etapu LC, která startovala na Visalájích, jsem se těšil. I když se cítím lépe v prudkých kopcích a Visalaje jsou svým profilem běžecké a relativně rovinaté, chtěl jsem zabojovat o čas pod hodinu. Bohužel obleva udělala své, a z první poloviny trasy bylo kluziště. Rozběhu jsem taky moc nedal, a tak už po pár stech metrech jsem cítil, že to není ono. Po náběhu na led se to ještě zhoršilo. Byl jsem rád, že dokážu pomalu jít a nespadnout, natož pak běžet. Kdo měl hřeby nebo nesmeky, vyhrál už na startu. Zkouším jít do hlubokého sněhu, ale i ten je dost zmrzlý a tak se propadám a než udělám další krok, stojí to více sil než běh v hlubokém prašanu. Vracím se zpět, ale než skončí led a začne sněhový podklad jsem úplně bez sil a nálady. Proto se rozhoduji, že do cíle už to dojdu. Pár kilometrů před cílem mi to ale nedá, a tak to ještě rozbíhám a pár svých soupeřů nechávám za sebou. Jsem rád, že se mi tenhle výsledek škrtne.

O týden později startujeme letošní první noční etapu a to z Ostravice, žel. přejezdu. Jestli nemám nějakou trasu na Lysou rád, pak je to tahle. Dlouhý prudký asfalt, potom přes Butořanku a okolo Lukšince nahoru. Podle předstartovních informací má být polovina asfaltového úseku pod ledem, a tak se každý na tuto situaci připravuje jinak. Já to risknu bez nesmeků, horší jak minulý týden to být nemůže, ostatní mají nesmeky v ruce s odhodláním je nasadit až přijde jejich chvíle. Většina má na nohou obuté boty s hřeby, které se na tyto podmínky jeví jako nejlepší možnost a kdo je nemá, tak si je aspoň podomácku za pomocí šroubu a staré základové desky z počítače vyrobí. Ano, i takoví běhají Lysacup. 

O půl páté odpoledne tedy startujeme a už od začátku se mi běží překvapivě dobře. Vím co mě čeká, takže se snažím nevšímat těch okolo mě, a běžím si svoje. Pod trafem to začíná nést svoje ovoce a začínám se lehce dostávat dopředu. Za chvíli se na cestě začínají objevovat ledové plotny a k tomu dobíhám Tomáše Sikoru. Říká mi o tom, že mu padá ten jeden nesmek co má, ale nevypadá, že by se nějak hodně trápil. To já musím na jednom úseku úplně zastavit, abych mohl přejít přes cestu, která je pokrytá ledem. Jinak je to většinou lehce roztáté a dá se najít běžecká stopa. Do lesa pod Butořankou nabíhám před Tomem a dokonce necháváme za zády Tamaru, několika násobnou vítězku ženské kategorie, která se očividně dnes trápí. V lese se snažím držet tempo, otáčím se na Tomáše, jestli nechce pustit. Prý nechce. Dobře, beru si to k srdci a protože vím, že nesmek má na pravé noze, snažím se ho tahat stopou tak, aby tou levou běžel po ledu. Na louce u chat mě ale předbíhá a utíká mi. Bylo mi jasné, že až do teď si se mnou hrál a poznávám že nemám šanci. Přesto se mi ještě povede se dostat těsně za něj, ale jak mě uvidí, už mi utíká nadobro. Mně se sice běží naprosto luxusně, ale stíhat ho není v mých silách. Střídám chůzi s během, cítím se dobře. Na větrech se objevuje had z čelovek, vinoucí se až na vrchol a to mi dodá síly. Běžím ve skupině, občas někoho předběhnu já, občas někdo mě. V poslední zatáčce dostávám povzbuzení od Licháče (loňského celkového vítěze), teda doufám že to byl on, v té tmě jsem to usoudil podle hlasu a barvě oblečení. Dostanu se ještě před jednoho soupeře a do cíle dobíhám v čase 1:05 na 164. místě z necelých 270 účastníků. Tak dobře už se mi dlouho neběželo. Po několika protrápených etapách tenhle výsledek přišel vhod.