Lysohorský čtyřlístek

Na začátek tohoto reportu se vrátíme zhruba o půl roku zpět, kdy na vyhlášení Lysacupu spatřila světlo světa akce s pohádkovým názvem Lysohorský čtyřlístek. Úkol zněl docela prostě a jasně. Čtyřikrát vyběhnout a seběhnout Lysou. Pokaždé z jiného údolí. Dohromady to dalo asi 70 km s převýšením okolo 4000 metrů.
Závod se pomalu blíží, a mně nezbývá nic jiného než trochu potrénovat a to pokud možno na trase. I když se poběží/půjde po cestách, které znám dobře z Lysacupu, přesto tam je několik úseků, které se v zimě neběhají. Společně s Vaškem a Fidem, který nás vždycky zásobil nějakou zajímavou historkou ze života, se trénovalo příjemně a do startu už jsem měl nachozenou celou trasu. A vzhledem k tomu, že jsem se cítil při trénincích dobře, věřil jsem tomu, že Fida bych mohl při závodě potrápit a snad i porazit. Jenže.....
V pátek v podvečer mě doma vyzvedl Vašek a po chvíli se k nám přidal i Ondra, který společně s Vaškem tvoří dvojici na dlouhých závodech typu B7, HV apod. Měl s námi jet i Fido, ale skolila ho nějaká viróza, tak měl přijet až v sobotu ráno před startem. Zajdeme se zaprezentovat, a už zasedáme ke stolu na parádní pasta párty. Po té se přesouváme do Krásné do penzionu Pod Žorem, kde na nás čekají kolegové z X-Trailu, se kterýma posedíme a po chvíli už se přesunujeme ke Štěpánovi na chatu, kde máme všichni připravený nocleh. Tuhle část přeskočím, protože až na historku se záchodem se nestalo nic zajímavého a přesuneme se rovnou na start. Ten je naplánován na sedmou hodinu ranní, a startuje se od centra závodu v penzionu Beskydy na Visalájích.

Ze začátku se běží zlehka a pomalu, kecáme a v poli panuje dobrá nálada. Na hřebeni Bílý kříž, Grůň se začíná pole natahovat, ale pořád se dá držet slušné tempo. V seběhu do Ústí Poledňany si trochu natahuji krok a snažím se nahnat čas, dokud to jde. Na rozcestí u potoka dobíhám v čase okolo hodiny a začínám stoupat po asfaltovém kopci na Lysou. První polovinu asfaltu jdu s Rudou z VZS, se kterým prohazuji i pár slov, ale po napojení na cestu , která je často využívaná hlavně cyklisty, kteří jedou z Ostravice, se mi začíná vzdalovat. Na turistickou trasu od Šance se napojíme u Kobylanky, a zde už se mi začíná ozývat první krize, zatím to je ale ta "prvního kopce", která by měla po chvíli zmizet. Na Lysou docházím v čase asi 2:20, hlad nemám, tak do sebe kopnu jen colu na uklidnění žaludku, ale to možná byla chyba. Po chvíli procházím přes časovou bránu a spolu s Luďkem nabíháme na trasu vedoucí přes Kykulku do Krásné. Nejdřív se však musím zbavit coly, která mi nedělá vůbec dobře, tak jí před seběhem severní sjezdovky vyhazuji. Krátce na to jdu před Luďka a utíkám mu. Seběh do Krásné jde dobře, jen v půlce dostávám lehce hlad, tak do sebe kopu gel a je zase dobře. Jsem už ve vesnici a začínám cítit, že je něco špatně. Musím přejít do chůze, a tak mě po chvíli dochází Luděk. Cestu po žluté od mostu na Lysou nemám rád, a dělá mi problémy jak při Lysacupu, tak při B7 a tady jsem věděl že to nebude jiné. Už v prvním kopečku mám problémy. Na začátku louky musím zastavit. Aspoň si vytáhnu mp3, když už stojím a mezitím mě dochází Fido, se kterým se vydávám dále. Ale opět musím zastavit. Nohy by šly, ale hlava ne. Ten úsek mezi Krásnou a Malchorem jdu asi hodinu a dvacet minut. Pod sjezdovkou potkávám Tomáše Lichého, který je dnes jako divák, a tak uvítám záminku k chvilkovému zastavení a nabrání sil před závěrečným úsekem. Po chvilkovém pokecu s vítězem Lysacupu 2013, plný sil (na chvíli) vyrážím na vrchol. Zde už něco pojím, hlavně melouny, a další ovoce. Seběh na Mazák si vychutnávám, jako by krize, která mě provázela ještě před chvíli při cestě nahoru ani nepotkala. Dole se ke mě přidává Milan Švidernoch, který při LC vyhrává ankety o nejkrásnějšího účastníka, a někdy to je doslova bezkonkurečně :D. Ten je ale dnes na kole, a doprovází účastníky kousek na cestě mezi Mazákem a Šancí. U ní do sebe kopu Shlehu, a jdu. Horko těžko, ale jdu. A jsem nahoře. Bez pár minut po devíti hodinách boje. Vstupuju tedy do posledního lístku, který by měl být nejkratší a trasu od Rajské boudy nahoru mám rád a pro mě tedy i nejlehčí. To jsem ještě netušil, že právě tenhle výstup bude pro mně asi nejtěžší v životě. Dolů k hotelu Petr Bezruč to bylo v pohodě, ale u korýtka jako by se něco zvrtlo. Dělalo se mi špatně při každém kroku. Ten kilometr od Bezruče k Veličkům jsem šel snad hodinu. 100 metrů dopředu a několik minut to vydýchat. Měl jsem tisíc chutí si tam někde lehnout a už nevstát. Na rozcestí Pod Lukšincem potkám nějakého závodníka, se kterým se naháním většinu závodu. Říká mi, že má křeče. Je to po oné nejtěžší hodině první účastník závodu, kterého potkám, takže na něj čekám. A po chvíli vyrážíme nahoru spolu. Občas má jeden z nás krizi, takže na sebe čekáme, ale jde se teď mnohem lépe než předtím. Dostáváme se na občerstvovačku, která by měla fungovat ještě asi 45 minut, ale polovina věcí buď došla, nebo je sbalená. Přesto dostávám pití a jídlo na cestu dolů na Visaláje. Před tou poslední cestou ještě dostávám křeče do nohou, ale potom co mě zvednou pořadatelé zpět na nohy, dokážu se rozejít. 9 km do cíle, o kterých jsem už před závodem věděl, že budou hodně dlouhé. Naštěstí do nich jdu se slečnou, se kterou se dávám do řeči na Lysé, takže cesta příjemně utíká. Chvíli dokonce i běžíme, ale nakonec se rozhodujeme pro rychlejší chůzi. Limit stíháme, a nějaké minuty už nahánět nechci a ani nejsem schopen. Ty poslední tři kilometry na loukách před cílem se nepříjemně táhnou, ale zvládáme to, a cíl protínáme v čase 13:38. Limit 14 hodin tedy splněný. Ten pocit, že to máte za sebou je úžasný, ale přece jen vím, že něco přes hodinu jsem na trase nechal. I když kdo ví, jak by to všechno bylo. Na to, že jsem to chtěl vzdát už po druhém výstupu, je dokončení celé trasy balzám na duši.

Závod byl organizačně zvládnut na 1, a hlavně by jsem chtěl poděkovat oněm dvěma závodníkům, kteří mi v poslední části pomohli. Kdybych je tam nepotkal, asi bych ze závodu odstoupil.