Ale já bych se ve svém blogu přesunul až na sobotní ráno, kdy se do centra závodu začali sjíždět taková běžecká esa, jakými Cypra, Zemaník, Kotyk, Kasalík, Sventek, Najvert a mnoho dalších bezesporu jsou. Na prezentaci jsme jako dárek dostali parádní běžeckou čepici i s úpravou na poušť, což bylo právě to poslední, co mi k startu na poušti scházelo. :D Takže nejvyšší čas o něčem takovém uvažovat. :D
V 9:30 se tedy asi 300 členné startovní pole vydalo směrem na Kozubovou. Já se snažil začít pomaleji, ale nějak to nešlo, a pořád jsem zrychloval. V prvním vážnějším kopci, jsem si ale řekl, že už toho blbnutí bylo dost, teď se začni šetřit. Ono vlastně jsem si to ani neřekl tak nějak z dobré vůle, spíš jsem měl krizi. Ale pořád to bylo v pohodě a pod kontrolou. Na vrchol Kozubové dorážím asi po 45 minutách, a společně s Michalem se zastavujeme a čekáme na Janču, která dorazila asi minutku po nás.
Hřebenovku běžíme spolu, ale v seběhu cítím výhodu dlouhých nohou, takže si natahuji krok, a vcelku bez potíží zrychluji. Do Košařisek dorážím asi po půl hodince, a těším se na první občerstvovačku, kterou jsme si zde jako tým X-Trail Orlová připravili. Dávám si meloun, piju vodu a koukám, kdo zrovna přibíhá. V době, kdy si říkám, že už bych se mohl zvednou a běžet dál, přibíhá Marťa, kterou jsem tu tak brzo nečekal, když ještě na kopci před ní byl Michal s Janou. Musela je někde předběhnout. Počkám až se občerství a na další kopec vyrážím s ní. Ve stoupání jí vždycky poodběhnu, ale pak na ní počkám. Tempo máme dobré, a ve dvou se to vždycky lépe táhne. Pod vrcholem má ale lehké křeče, a ani tejpy ji už nesedí, takže u chaty Ostrý je strhává. Za chvílí je po problémech, a společně běžíme k chatě Kamenitý. Poslední kilometr potkáváme závodníky, kteří běží už z občerstvovací stanice, a občas s někým prohodíme pár slov. My na stanici doplňujeme vodu a já si na chvíli sedám, zatímco Marťa do sebe láduje gel, nebo něco takového. Za chvíli už vidíme přibíhat Majku, což znamená nejvyšší čas vyrazit. Na společné části potkáváme ještě Michala s Jančou, která si stěžuje na kolena. Za chvíli jsme na Slavíči, kde jen tak mezi řečí říkám, že vychlazená Kofola by vážně bodla. Tahle myšlenka nás neopustí, takže běžím do Hospody koupit malou kofču, kterou společně vypijeme a běžíme dál. Čeká nás hřebenovka až na Malý Polom. A já pomalu začínám poznávat, že nachlazení se kterým jsem šel na start, se při běhu v horách nevypotí, a že když mě ty naražené žebra na biku nebolely, nejsou vyléčené. Do toho přichází únava, a tak se rozhoduji, že na naší Xtrail občerstovavče v sedle Malého Polomu to zabalím. Na této části jsem ale uvítal, že v tom nejsem sám. Marťa mě podržela, a dotáhla v tempu do toho sedla. Za to jí zpětně děkuji. Ale opět nepoučen z předchozích nezdarů jsem se napil Coly, která jde opět ven, a bere sebou celou snídani. A však je mi dobře. Cítím se lehký, a tak se s vervou pouštím do úseku, ze kterého jsem měl největší strach. 6 km v lese, kde vůbec nevím na kterém kilometru se nacházím, a kolik mi ještě zbývá alespoň do nějaké malé civilizace. Ale teď se cítím hodně dobře, takže přebírám funkci tahouna naší dvojice. Naopak Marťu zase chytají křeče a necítí se vůbec dobře. Říkám si, díky bohu, že máme krizi každý v jiném místě, jinak by jsme už dávno skončili. Občas popojdem, ale spíš se snažím hecovat k lehkému klusu. Síla mě opouští na rozcestí, který ukazuje Muřínkový vrch 3,5 Km. Podle mých propočtů to z tohohle místa mělo být maximálně 2 kilometry. Ale přece se tady před zástupkyní něžného pohlaví nerozbrečím. Zachovám kamennou tvář, ale už moc nehecuji. Navíc opět to málo, co ve mně po té příhodě s colou zůstalo, chce ven. Ale druhou stranou. Snažím se na to nemyslet, a ono se to chvíli i daří, ale na občerstvovací stanici piji vodu, která tenhle proces urychluje a myšlenky jsou zpět. Vyrážíme tedy na Velký polom. Jeden z nejkrásnějších kopců v Beskydech. Ale kousek pod vrcholem už to dál nejde. Dokonce se nám povedlo dohnat Fida, což by byl velice cenný skalp, ale já už prostě dál nemohu. Do toho lesa si musím zajít na pár minut odskočit. Posílám tedy Marťu vpřed. Tuto část přeskočím, všem asi je jasné co se teď dělo. Po nějakých 10 minutách opět vycházím zpět na trasu, ale cítím se hůř než předtím. Není motivace, a přichází na mě krize z nedostatků cukru, ale už nechci riskovat, tím že bych do svých rozbouřených střev dal gel nebo něco jiného. Stejně je to jen pár km. Docházím na sjezdovku. Celý závod jsem v přesvědčení, že se jde nahoru, ale ona se jde dolů a nahoru se obchází po cestě. Pustím se do seběhu s vervou, ale musím po chvíli přestat a na chvíli si sednout. Jak zpívají Morčata na útěku: "ve střevech mám křeče, a chce se mi srát." Ale tady uprostřed sjezdovky mi je jasné, že to jen tak nepůjde. Chvíli posedím a když se zdá, že je krize zažehnána, jdu dál. Jenom se modlím, aby mě nepotkala nějaká "nehoda". Od cíle už mě dělí jen asi kilometr a půl dlouhé stoupání. Fuj, to je krize. Už se skoro plazím, ale ten kopec je prostě nekonečný. Konečně konec. Ještě se vyhecuji k běhu a probíhám cílem. V čase 6:48. Marťa nakonec měla čas 6:26.
Nějak divně pokroucený při průběhu cílem :)
Tak zase příští rok. A už teď ohlašuji útok na čas pod 6 hodin. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat