Beskydská sedmička

Představovat tento extrém snad není ani potřeba. Prostě 90 kilometrů v Beskydech s převýšením přesahující 4800 metrů. Letos jsem se opět postavil na start s Michalem a hlavní cíl byl po loňském fiasku dojít do tmy. Tedy čas okolo 22 hodin.

Na startu plní sil

V pátek před desátou hodinu večerní jsme se tedy začali řadit do startovního koridoru v Třinci na náměstí. Stáli jsme docela vepředu. Jenže pár minut před startem se snažili pořadatelé posunout závodníky trochu dozadu, tak aby špička startovala z pod oblouku Adidas, pod kterým jsem v ten moment stál já. Těch cca 100 lidí co stálo přede mnou začali couvat, ale těch dalších 3000 za mnou se moc nehnulo. Nakonec jsem skončil asi 10 metrů za obloukem otočen zády ke startu, natlačen mezi chlapy a s nemožností se otočit správným směrem. Na chvíli se mi ztrácí i Michal, ale po chvíli otáčení hlavy kam až to jde ho najdu pár metrů vedle mě. No a konečně start. Po chvíli, co se sejdu s Michalem, zjišťuji, že mi chybí na batohu číslo a na malé kapse se mi rozjel zip. Jak jsem tam byl tak natěsno, tak mi to někdo musel strhnout. Za běhu opravuji kapsu provizorně zicherkou a už klušeme s davem do lesoparku v Třinci. Tady se nám ztrácí holky, Janča s Marťou, ale Michal přichází s tím, že jsou někde za námi. Takže přejdeme do chůze, stejně se po 500 metrech takového ultramaratonu nedá moc co vymýšlet a získávat během, a čekáme až nás dojdou holky.

 Rychlejší chůzí dojdeme pod Velký Javorový, na kterém nás čeká sjezdovka až na vrchol k chatě. Domlouváme se, že minimálně první dva kopce půjdeme co nejvíce na pohodu a uvidíme jak to půjde. Ale jde se mi hodně dobře. V půli kopce zjišťuji, jak je na tom Michal. Prý se cítí taky dobře, takže jdeme už trochu rychleji. U chat se ani nezastavujeme, a jdeme hřebenovkou na první časovou bránu. Zde jdu vepředu, za mnou Michal a za námi asi další 4 dvojice. Před sebou vidím nějaké pohybující se světlo, po chvíli je mi jasné, že je to kamera, tak do ní občas mávnu. Najednou, když kameramana předbíháme, mám před sebou mikrofon a do uší mi zní otázka: " Mohu se Vás zeptat jak to zatím jde??" Jsem celkem překvapen, tak z úst vypouštím větu, která moc nedává smysl, a ani mi není beztak moc rozumět. Radši jdeme rychle pryč. Díky bohu, v televizním sestřihu jsem se neobjevil. Na Javorovém projdeme přes čipovou kontrolu, a hned valíme na Ropici. Po pár desítkách minut přecházíme i zde přes koberec. Teď nás čeká seběh na Morávku. Ale neběžíme. Jsme teprve na začátku a nemuselo by to udělat dobrotu. Na Morávce na občerstvovací stanici necháváme tak 2-3 minuty a hned jdeme na další kopec.

 Travný. Tady jsem loni odpadl. Takže teď jdeme do sjezdovky na začátku opatrně, a s rezervou se vyškrábeme do druhé půlky kopce, kde překvapivě potkáváme holky. Stojí u cesty a vydýchávají. Prý běžely až pod Javorový, takže zatím co my zpomalili, aby jsme na ně počkali, ony nám postupně utíkaly. Přidáváme se k ním a jdeme dále. Společně dojdeme na kontrolu. Tady je letos trochu změna. Kategorie Sport pokračuje dále na vrchol, my Hobbíci obcházíme vrchol po vrstevnici. Holkám utíkáme (teď už jsme si jistí, že jsou za námi) a jdeme do Krásné. Tady na občerstvovačce trochu překvapivě potkáváme dvojici Kasalík- Sventek, které jsem před startem bral jako velké adepty na vítězství. Ptám se Radima co se děje, a vysvětluje mi, že jím to nějak nejde a že jím špička závodu postupně začala utíkat, tak zpomalili.

My se s Michalem moc nezdržujeme a vyrážíme na Lysou. Jestli nás nechytne nějaká krize, mohli by jsme být nahoře ještě za tmy. Ještě na hlavní cestě říkám Michalovi, že tady půjdu radši pomalu. Žlutá trasa z Krásné už mě párkrát vytrestala, takže nechci přepálit a nebo něco podobného. Vypadá, že mu to nevadí. Jdeme tedy pomaleji, ale ani tak nás moc lidí nepředbíhá. Když vím, že máme docela rezervu a pořád nám to šlape dobře, začínám si závod víc užívat. Hlavně se snažím nasát atmosféru nočních kopců. Když jdete v zástupu do kopce, každý se dívá jen na kužel světla čelovky před sebou, slyšíte klepání hůlek o zem, zrychlený dech všech okolo a do toho všude kolem vás naprostá tma. Fantastický zážitek. U Malchoru mám první krizi. Ale zastavení na pár vteřin a opření o hůlky mi trochu pomáhá a už jdeme na zdolání sjezdovky. Konstantním tempem ji vyjdeme a na chvíli koukáme na hada čelovek vinoucí se po Lysé. Za časovou bránou potkávám známé, takže prohazujeme pár slov a už jsme na cestě dolů do Ostravice, kde plánujeme první větší zastávku. Až po sestup na větry bez problémů. Pak začala pro mě nejtěžší část celé B7. Začínalo se rozednívat, takže přichází i kritická hodinka, kdy se vám po probděné a prochozené noci chce spát. K tomu sestup po kamenech, kterých je na Lysé čím dál víc, a dobrá nálada byla pryč. Začínám být naštván na vše kolem. Na ony kameny, na lidi co mě předbíhají, na strom, jehož větve rostou do cesty a já se musím lehce ohnout. A taky na parťáka. Jenom si říkám, hlavně ať teď nic neřekne, protože ať by to bylo cokoliv, musel bych ho seřvat na dvě doby. Utápím se v téhle myšlence a Michal mezitím přichází a říká: "Jsi zelený jak tvůj batoh." Musím se zhluboka nadechnout a dalších 5 minut polykám všechna slova, která mě na jeho účet napadají. Konečně Ostravice. Je tu zima, ale hlavně je tu místo pro odpočinek. Bereme polévku a jdeme si sednout do tělocvičny. Sundávám boty, promasíruji chodidla, vyměním ponožky, jím. Prostě klasické věci. Taky voláme holkám, které nám říkají, že scházejí do Ostravice. Rozhodujeme se, že na ně počkáme a mezitím se snažíme nabrat co nejvíce sil. Když přijdou, moc se nezdržují, akorát pojí a jdeme. Venku ještě potkáme Majku, která právě přišla. Musíme si přiznat, že jim to s Karlem hodně dobře šlape.

Noční Lysá

Před hlavním výstupem na Smrk musíme obejít Smrček, kde jsme loni po mých žaludečních problémech trvajících od Travného končili. Po projití zatáčky, kterou jsme si tehda už nedali si pogratulujeme a víme, že teď už to můžeme jenom vylepšit. Na Smrk se těším. Jde se mi zase velmi dobře a zkratka Nad holubčankou a následné přelézaní kamenů pod sedlem je velmi zajímavé a tak trochu příjemné zpestření. Občas trochu utíkám skupince Michal + holky, ale vždycky na ně počkám. Na onu prudkou zkratku vcházíme s Michalem společně s dvojicí, ve které je výborná běžkyně Lucka Odehnalová. Držíme se jich a jde nám to. Asi v půlce zkratky se otáčím za sebe a vidím Janču asi 10 metrů za mnou. To je naposledy, co  je v závodě vidím, protože dále už na ně nečekáme. Lucce odejdeme za kontrolou v sedle a za chvíli jsme na Smrku. Jeho vrchol jenom procházíme a tím se dostaneme hned za Martina Veselovského, známého moderátora Událostí, komentářů. Společně s ním scházíme až na tajnou kontrolu, po které scházíme mimo značku na vrstevnicovou cestu. Tuhle část až na vrchol Čertova mlýna neznám, a proto se mi zdá neskutečně dlouhá. Na konci téhle nekonečné cesty nás čeká můj taťka, který se přijel podívat. S ním docházíme na další občerstvení. Opět klasika. Melouny, jablko, voda. Dávám brufen, protože mě začíná bolet chodidlo a na následujícím úseku by nás mohli nějaké bolesti odrovnat.

 Po chvíli vycházíme, od otce dostávám ještě napít minerálky. Pro mě je to balzám na duši. Ještě se pozdravím s holkou, se kterou jsem šel závěrečnou pasáž Lysohorského čtyřlístku, a už jdeme na kopec, o kterém jsem věděl, že bude hodně "přísný". Asi 5 kilometrový asfalt do kopce na Čertův mlýn. Rozloučím se s taťkou a jdeme na to. Po chvíli zjišťuji, že jsem měl v paměti úplně jiný asfalt, po kterém jsem myslel že se půjde. Ale ten můj je o vrstevnici níž. Nevím jestli je dobře nebo špatně, když tuhle část neznám. Necháváme se pomalu dojít dvojicí z VZS Ostrava ve složení Berďa s Lenkou. S nimi pokecáme a postupně docházíme na začátek terénu. Uteklo to celkem rychle. Ještě pár kilometrů v lesích a už jsme na Čertově mlýně. Z kopce do sedla pod Tanečnici opět bez problémů, a já se pořád modlím, aby se šlo rovnou na Pustevny a ne přes Tanečnici. No samozřejmě, že se jde na kopec. Na chvíli si sedáme, já dávám Shlehu a opět pokračujeme. Naštěstí to není tak hrozné jak jsem čekal a za chvíli už scházíme na Pustevny. Tady je opět polívka. Cítíme jako povinnost nevyužívat zkracovačku, a scházíme do Ráztoky. Jsme na trase 15:50 hodin. Navrhuji, že zkusíme dojít do 20 hodin. Michal už má takový výraz odpovídající těm 65 kilometrům, který neříká jestli je pro nebo proti. Dolů to zkouším rozběhnout, ale jemu už to nějak neběží, takže chvíli počkám a pak jdeme spolu. Na asfaltu před Ráztokou to na chvíli rozbíháme, ale moc nám to nejde, takže opět jdeme do chůze.

Valíme zase do kopce. Před sebou máme 3 kilometrový kopec, který by nemusel dělat moc problémy. Nasazujeme tempo, občas někoho předbíháme a s občasných rozhovorů se dovídáme, že je nás více, co jdeme na onen čas pod 20. Ale u mě se začíná ozývat hlaďák. Snažím se myslet na něco jiného, v hlavě si zpívám písničky od Wohnoutů, a snažím se dostat co nejdál, než mě dojde. Ale zrovna když jsem si dozpíval písničku Gastrosexuál a začínal jsem si zpívat Banány, přišlo to. Musím zastavit a něco pojíst. Vytahuji Voltage tyčinku. Kromě 2 polívek, pár melounů a jablek na občerstvovačkách je to to jediné, co už 16 hodin jím. Ale pomáhá to. I když vím, že si žaludek bude po závodech chvíli dělat co chce, a taková strava mu moc nesvědčí. Po chvíli jsem zpět na nohou a za pár minut i na Radhošti. Tady potkáváme Římánky, a společně si uvědomujeme, že na 20 hodin už to nepůjde. Ale 21 je reálných. Z Radhoště dolů, ale máme oba s Michalem krizi. Nic mě nebolí, spíš je to na morál. Jak je na tom Michal nevím, ale taky nevypadá vůbec zdravě. Nějak to přetrpíme až na Pinduli. Tady opět meloun, trocha ionťáku a Shleha.

Stoupání na Radhošť

Poslední kopec jdu zase v pohodě, jestli je na tom Michal stejně, nevím, tahá to kousek za mnou, a občas mi řekne, ať trochu zpomalím. Zase nás dohání VZS dvojice Berďa s Lenkou. S nimi jdeme až na kopec a i poslední sestup. Na Horečkách voláme zbytku týmu, jehož většina už by měla být v cíli, aby nás přišli do cíle přivítat. Ještě se projdeme po lesích v okolí Frenštátu a už si to míříme po cestách na náměstí. Rozbíháme to a společně s VZS probíháme cílem. Po 20 hodinách a 43 minutách. Neskutečný pocit. Dostaví se pocit naprostého štěstí, který vás v okamžiku vyléčí ze všech bolestí, a vychutnáváte si to, že už to máte za sebou. Kluci z týmu tady na nás čekají a hned nám přichází gratulovat. Slzy mám na krajíčku. Šplhám na cílovou K2, tady foto do smile boxu a hned dolů. Dostávám pivo do ruky a musím říct, že je to zatím nejlepší pivo co jsem v životě měl. Za těch pár minut to celé stálo. Příští rok to chci prožít zase.

Na závěr chci poděkovat Michalovi, že to se mnou vydržel a podržel mě, když bylo nejhůř a pak všem od nás co udělali parádní atmošku v cíli. A gratulace všem co dokončili, jak těm před námi za luxusní časy, tak těm za námi taktéž za luxusní časy a hlavně za přežití druhé noci.

Cíl