Ještě týden před startem jsem si liboval, jak je dobře, že se nám registraci s Michalem podařilo prodat, a že teď v říjnu nemusím trávit minimálně jednu noc někde v lese na horách.
Jenže. V úterý mi píše Vašek, že se mu zranil kolega, a že je mu celkem jedno, jestli si dá 1 nebo 3 vrcholy, hlavně chce startovat. Nechávám se zviklat, když tak po onom prvním vrcholu nasimuluji nevolnost, a bude to. V pátek tedy nabíráme směr Rožnov a po vyřízení potřebných formalit se jdeme ještě najíst. Tady se tak nějak svěřuji, že jsem ještě nikdy nešel v neznámém prostředí v noci na čelovku, a že vůbec netuším jak to půjde a jestli vůbec budu nacházet značky. Protože když už někde v noci v horách jsem, tak je to buď s davem, nebo jdu známou cestu, tak směr neřeším. Vašek mě ale uklidňuje odpovědí: "Neboj, já taky ne." Tak jo, to by mohlo nějak jít. Po jídle jdeme do haly, tady doladíme poslední detaily, pokecáme se známými, nafotíme předstartovní fotky a už se vše pomalu chystá ke startu. Já se jdu postavit před pódium, na kterém jsou obálky se kartou týmů a ty si musíme po odstartování vzít. Odpočítá se 10 vteřin a závod začíná.
Na projektoru se objevuje název prvního vrcholu a to Vsácká Tanečnice. Tušil jsem, že by to mohlo být tam někde z té strany Beskyd. Pomalu se dostávám k obálkám. Z UV fixu moc radost nemám, ale nakonec obálku s číslem 55 nacházím. S Vaškem probereme cestu, zkontrolujeme jestli máme správnou kartu, protože nám to připomínají na startu asi desetkrát, tak na to pro sichr koukneme a už jdeme nočním Rožnovem vstříc 5 Beskydským vrcholům. Jdeme s davem a za chvíli zjišťujeme, že nejdeme cestu, kterou jsme měli v plánu. Vracet se ale nechceme, takže jdeme po hlavní směrem na Hutisko. Kousek před ním nás chytá první pořádný déšť. Na pláštěnku už je pozdě, stejně jsem mokrý na skrz, takže jenom přikrývám batoh a jdeme dál. Asi po kilometru ještě s jednou dvojicí se nám moc nezdá značka, máme jít po zelené a tady je modrá. Takže jsme si zašli. Pro návrat na značku volíme nějakou asfaltku, po které by jsme na ní mohli dojít. Podařilo se a po chvíli už v dešti stoupáme v lese na kopec. Vašek říká, že by jsme měli být na trase Valašského hrbu, ale jenom v té tmě odhadujeme, která část trasy by to měla být. A už vidíme kontrolu. Necháváme si zapsat čas, nacházíme vrchol Lukavici a domlouváme nejrychlejší trasu.
Po trase Hrbu až na Třeštík a pak pořád dál po hranici. Po chvíli i přestává pršet, dokonce vyjdou i hvězdy a vypadá to na pěknou podzimní noc. Na Třeštíku dáváme první pauzu, pojíme toasty z domova a jdeme na hlavní cestu směřující na Bumbálku. Ale z ničeho nic se dává do ukrutného deště, prší na nás ze všech stran, a zrovna když nejdeme jako většina týmů přes les a vrchol Súkenická, ale delší a nekrytou a však rychlejší trasu po cestě. Na Bumbálce odbočujeme zpátky na červenou značku a společně ještě s jedním týmem se navzájem upozorňujeme, pokud někdo přehlédl značku a jde špatně. Několik kilometrů před KB1 se však ocitáme sami a padá mlha. Jestli jsem před startem řešil značky za jasné noci, tak co potom teď, když je vidět metr a to jen když se podíváte pod sebe. Jdeme každý po jedné straně cesty aby jsme nepřehlédli nějakou odbočku. Občas hledáme značku, ale stále máme správný směr. Největší problém se ukazují úseky, kde se cesta dělí. Je to třeba kvůli pár stromům a po 20 metrech se ty cesty zase spojí, ale co kdyby zrovna tahle cesta už se nespojila. Takže se na takových křižovatkách vždycky rozdělíme, a obcházíme stromy, jestli nenajdeme značku. Tímto stylem dojdeme až na Lukavici.
Za chvíli bude 6 ráno, ani se moc nezdržujeme, necháváme si zapsat čas do kartičky a hned jdeme dál směrem na Konečnou. Tady na chvíli sedáme na zastávku, která se stala útočištěm více týmů. Pokecáme, pojíme a valíme dál po modré na Smrkovinu. Cestu si krátíme tím, že před slova, která nás napadnou přidáváme slabiku ho. Vznikají tak perly jako (ho)motýl, (ho)modrá značka, nebo (ho)Řím tým, což je jeden z týmů, který jsme potkali na zastávce před chvíli. V ten (ho)moment nám to připadne neskutečně zábavné a i když se (ho)moc trápíme, dojdeme až na Smrkovinu.
Další vrchol má být Čertův mlýn. Ale na popisové ceduli se mi něco nezdá. Proč teprve třetí, když teď jsme na třetím kopci?? Kouknu se na tabulku s označením Smrkoviny a tam je druhý vrchol. Tak jsem blbý, nebo co?? Vždyť první byla Tanečnice, potom Lukavice a nyní jsme na třetí Smrkovině. Podívám se na kartičku a tam je čas z prvních dvou kontrol zapsán na jednom řádku. Tak tedy, že by? Ne to není možné, tohle nemůže být pravda. Vždyť zaváděcí vrchol byl naposledy před několika lety. Že bych měl já tolik štěstí a při mé první účasti chytl ročník, kdy je místo pěti vrcholů 6?? Už to tak vypadá. Nezbývá mi, než se s tím smířit, i kdybych to teď chtěl vzdát (a že k tomu nemám daleko), Čerťák je po trase na Rožnov, takže na něj půjdeme tak jako tak. Ještě zhruba počítáme jestli to bude rychlejší přes Hamry, kde je údajně bláto, nebo po asfaltu přes Ostravici až na Čertův mlýn. Volíme druhou možnost, už kvůli tomu, že si pamatuji na pramen kousek pod Visalájema. A ten by se teď hodil. Dáme do sebe nějaké ty energetické věci, Vašek se mě na nic neptá a jde. Tak ani já nemám možnost nějak brblat, že se mi nechce a jdu za ním. Až po pramen nám to jde hodně dobře, když to jde, tak běžíme. U pramene doplňujeme vodu a nádherně podzimně zbarveným Masarykovým údolím jdeme k Šanci. Potkáváme i Řím tým, který vypadá hodně na dně. Popřejeme si hodně štěstí v dalším postupu a za chvíli se jim ztrácíme z dohledu. Na Ostravici se zastavujeme dokoupit nějaké zásoby v obchodě a sedáme si na lavičku, kde je taky hned sníme. Vycházíme dále na Čeladnou a opět potkáváme Řím tým, který mezitím co my seděli u obchodu, dorazil do Ostravice. Zase nevypadají moc zdravě a říkají nám něco o limitu. My za pár desítek minut dorazíme na Čeladnou, kde nás čeká poslední úsek naší 27 kilometrové asfaltové části. Ale do kopce. Nasazuji tempo, abych to měl rychle za sebou, Vašek se mě drží a v půlce kopce jde přede mne a takhle se vytáhneme až do sedla. Těch necelých 5 km jsme zvládli za nějakých 45 minut. Jsem na sebe hrdý, vydýcháme to a za chvíli jsme na Čertově mlýně.
Tady nás vítá Pavel Škabraha, který je dnes trochu netradičně na kontrole. Sděluji mu zážitky z noci, a on mi zase povídá, kdo tam byl první, jak na tom jsme a že už to nejhorší máme za sebou. I podle propočtů by nás mělo čekat už jen asi 50km a Pavel mě v tom utvrdí. Popřeje nám ještě hodně štěstí a my jdeme na Pustevny, protože další vrchol je na Velkém Javorníku. Na Pustevnách dáváme polívku s kofolou a jdeme na Radhošť. Teď už jsem přesvědčen, že to dojdeme. Pod kaplí si ještě ale sedáme, aby jsme ošetřili puchýře a podobně. Po té sejdeme na Pinduli a vyrážíme na Javorník. V prvním stoupání už zapínáme čelovky. Čeká nás druhá noc. Jsme zvědavi co to s námi udělá, s vyprávění víme, že nikdy není zrovna příjemná. Potkáváme tým, který to na vrcholu kvůli zdraví zabalil, a schází už do cíle. Vyzvídáme info o posledním kopci. Prý to není nic hrozného. To nás uklidňuje. Vypadá to, že na Prašivou už nás nepošlou. Konečně se při téhle myšlence uklidňuji, protože Prašivá nás trápí už někde od Lukavice. Jdeme tmou do kopce. Na B7 se mi ten kopec zdál kratší. Občas někoho potkáme, občas mě vezme nějaká halucinace. Myslím si, že to jsou halucinace, protože kde by se na Javorníku vzal motorkářský gang na motorkách velkých asi 2 metry na výšku. :D Kousek pod vrcholem potkáváme manželé Šimčíkovi, kteří nám říkají, že poslední kopec už by neměl být takové peklo, a že je to už blízko u domova. Chvíli zpozorním, jestli domovem myslí Orlovou nebo Rožnov. Jak se dovídáme za chvíli, byl tím myšlen Rožnov, i když úplně blízko to není. Oprchlice. Kopec skoro až u Valašského meziříčí. Už je nám to tak nějak jedno, kam až půjdeme. Ale chlapi na kontrole nám říkají, že jsme na 39. místě. To nám vlévá energii do žil.
Valíme z kopce aby jsme to udrželi popř. vylepšili. Kousek pod vrcholem se ale nestačíme divit. Řím tým. Ten dnes zažívá závod jako na houpačce. Jednou je dole, jednou nahoře. S nimi jde i týmový kolega Lukáš s parťákem. Zdravíme se a běžíme dál. Probíháme okolo pramene Jičínky. Asi poslední možnost se napít a doplnit vodu. Rozhodujeme se, že to zvládneme i s tím co máme teď u sebe a jdeme dál. Začíná se to ale nechutně táhnout, a na mě přichází krize. Mám sucho v puse a musím pít. Ale voda mi moc nepomáhá. Potřebuji nějaké pití, které má v sobě cukr. Za chvíli už se to nedá vydržet, a s Vaškem pijeme redbull. Pomůže mi to, ale jen asi na půl hodinky. K tomu jdeme po nechutně dlouhém hřebeni v listí pod kterým se skrývají mokré kameny, na kterých mi klouže noha. Kotník mě bolí už někde od Radhoště, tady to začíná být peklo. Po neskutečně dlouhé době se dostáváme na poslední vrchol. Prý jsme na 29. místě. Organizátorům pijeme jejich zásoby vody a ptáme se na cestu zpět. Říkají, že většina týmů šla po žluté a modré do Zašové. Tahle možnost vypadá dobře. Nechceme se vracet po tom hřebeni. Navíc bolest v kotníku je obrovská, nevím jestli bych znova ty kameny vydržel.
Jdeme dolů. Na křižovatce, na které chvíli tápeme kam dál nás dobíhají Šimčíkovi. S nimi se vydáme směrem na modrou značku a po chvíli jim utečeme. Odbočujeme ale špatně a tak si víc jak kilometr dáme navíc. Ale už přicházíme k nějaké civilizaci. Před námi je ale obrovská ohrada. Rozhodujeme se ji obejít. Jdeme podél ní až k lesu. Tudy ne. Zkoušíme okolo lesa, jestli tam nebude nějaká skulinka. Je mi jedno co to bude, hlavně už chci odsuď pryč. Zase nic. Musíme se vrátit zpátky a zkusit tu ohradu obejít vrchem. Když už jsme nahoře všímáme si nápisu na vratech. Turistům na modré značce vstup povolen. Tak kdyby jsme si toho všimli, ušetříme si několik set metrů po louce. Docházíme do Zašové. Už nedokážu myslet na nic jiného než na pití. Jestli neseženu nějakou vodu, nemám šanci dojít do cíle. Dokonce mě napadá i myšlenka nějaké zahradní hadice. Zkuste si totiž v sobotu o půlnoci ve vesnici sehnat vodu. Bojím se si připustit, že by jsme to kvůli mě museli zabalit 10 kilometrů před cílem. Až nakonec spása. Vidím bar. Je to fatamorgána, nebo skutečnost?? Říkám si, jestli to není jedno, když se tam napiji. Vcházíme dovnitř, mají otevřeno. Objednávám dvě kofoly. Vypijeme je na ex. Tohle jsem potřeboval. Na záchodě ještě doplním vodu a už jdeme na hlavní cestu směr Rožnov. Po nějakých 120 kilometrech, z toho 27 v kuse po asfaltu nás nemůže tenhle "kousek" překvapit. Opak je však pravdou. Táhne se to. V dáli vidíme světla nějaké továrny, ale vůbec se nepřibližují. Okolo nás projedou auta více jak sto kilometrovou rychlostí a vidíme je ještě více než půl minuty odjíždět. Tahle rovinka a k ní mnoho dalších nás ještě čeká. Dostávám se do jakéhosi transu. Vnímám jenom Vaška před sebou a chůzi. Nad ničím neuvažuji. Už mě nic nebolí, kdyby mi teď někdo nabídl milion korun, asi bych odmítl, jediné co by jsem chtěl, mít tohle psychické peklo za sebou. Je to nekonečné. Připomíná to pouštní americké cesty. Pořád rovně a v úterý odbočit. Docházíme do Zubří. Teď jsme zhruba v polovině té asfaltky. Za námi jdou taky nějaké čelovky. Musím se přemáhat, abych nezačal stopovat, jsem na dně. Ani nevím jak dlouho to trvá, mám pocit, že několik hodin než se dostáváme na kraj Rožnova. Ty čelovky za námi je opět Řím tým. Je nám to ale jedno. Prohazujeme si to. Teď trpím já, a oni jsou relativně v pohodě. Vidím u cesty plakát na hotel Aeroplán. Tam přece jdeme, za chvíli ale lituji, že jsem ho viděl. Je tam napsáno 3km. Rožnov se taky nekonečně táhne. Dostávám se zpět do reality, a hned mě začíná bolet kotník. Musím občas zastavit. Už chci být v cíli, ale zároveň tady chci skončit.
Konečně. Procházíme přes parkoviště u haly. Tady to je. Cíl!!! Po 28 hodinách odevzdáváme kartu. Díky Vašku. Máme to za sebou, ale pocity máme smíšené. Ten konec z posledního kopce nás stál hodně času. Především díky mojí krizi. Náladu nám trochu vylepšuje 30. místo z 260 týmu na startu. Peklo. Jsme rádi, že jsme to došli, už jenom kvůli tomu, že zde nebudeme mít žádné dluhy, a nemusíme se tady vracet kvůli dokončení. Jsem přesvědčen, že jestli se tohohle budu ještě někdy účastnit, tak jedině na kontrole, kde se budu smát všem co půjdou. S odstupem času mi to ale nedá. Tohle si mě získalo. Budu stát na startu zase?? Bolelo to, hodně to bolelo, ale jak Vás to jednou chytne, jste v pasti.
Na závěr obrovská gratulace všem co se postavili na start, ať už jste šli jeden nebo pět kopců, 17 nebo 34 hodin. Přiznejme si, že jsme borci.
Fotky přidám později.
Žádné komentáře:
Okomentovat